Mozková mrtvice je nemoc, která člověka nemilosrdně vyřadí ze života a uvrhne ho do závislosti na druhých. Přesto je ale možné se i této vážné nemoci postavit čelem a bojovat s ní. Důkazem toho, že silnou vůlí lze mnohé překážky překonat a vrátit se tak znovu do života, je i příběh Jana Dohnálka.
Nejčernější myšlenky zaplašila rodina
Když ráno 11. dubna 2002 nasedal Jan Dohnálek do auta, aby odvezl svou ženu do Prahy, netušil, že již za pár okamžiků dojde k události, která radikálně změní celý jeho život. Okolo 10 hodiny ho postihla mozková mrtvice a z toho, co se dělo potom, si vybavuje jen útržkovité vzpomínky. „Po 10 hodině mám dlouho okno, vzpomínám si až na první máj, kdy mám narozeniny, a pak zase nic. Až 10. května, tedy vlastně po měsíci, jsem se definitivně probral.“ A uvědomění toho, co ho potkalo, v něm vyvolalo hlubokou sklíčenost. Celá pravá strana těla byla bez citu, neschopna jakéhokoli pohybu, pravý koutek úst svěšený a z něj neustále stékaly sliny. Nebyl schopen mluvit, močil do pytlíku a na sobě měl plenky jako mimino. Pak už stačil jen necitlivý zásah ze strany ošetřovatelů a Jan Dohnálek poprvé ve svém životě pomyslel na sebevraždu. „Na pokoji se mnou jednali jako s kusem masa, který nemá myšlení a je mu jedno, co se s ním děje. Ale já myslel, jenom jsem to nemohl dát najevo. A v tu chvíli jsem to chtěl skončit. Ale zabránilo mi v tom několik okolností. Jednak jsem to bez cizí pomoci nebyl schopen provést, jednak jsem si vzpomněl na jednoho příbuzného, který ukončil život vlastní rukou. Ale hlavně tady byla moje rodina, a tak jsem si řekl, že to musím zvládnout.“
Své rozhodnutí mohl pan Dohnálek začít realizovat takřka okamžitě. Záhy byl totiž převezen do Ústřední vojenské nemocnice a zde také poprvé začal cvičit. Následoval pobyt na Slapech, kde se seznámil s léčebnou metodou, která mu výrazně pomohla vrátit se znovu do života. A nešlo přitom o žádný technologický zázrak, ale o obyčejné plavání v bazénu. „Nejdříve se mnou chodil do vody plavčík, ale časem jsem se odvážil sám a belhal se pak okolo tyče u kraje bazénu. Voda se tak stala mým nejlepším kamarádem. Umožnila mi totiž vykonávat pohyby, kterých jsem jinak nebyl schopen.“
O Vánocích chci lyžovat!
Léčba tak pozvolna přinášela první ovoce, byť trvalo ještě mnoho měsíců, než mohl poprvé vyrazit na krátkou procházku. „Asi tak rok od chvíle, co mě postihla mozková příhoda, jsem se vydal za manželkou do práce. Dostal jsem sice vynadáno, ale cítil jsem hrdost, že jsem to dokázal. Do té doby jsem totiž došel tak maximálně na zastávku autobusu a touto cestou jsem tak výrazně rozšířil hranice svých možností,“ vzpomíná dnes Jan Dohnálek.
A protože s jídlem roste chuť, vytyčoval si i on stále nové cíle. Ten, který si vytkl pro rok 2003, připadal všem jako naprosto šílený. „Když jsem se vrátil ze svého druhého pobytu na Slapech, řekl jsem manželce, že bych si chtěl o Vánocích zalyžovat. Když jsem to pak oznámil lékařům, mysleli si, že jsem se zbláznil. Zkoušeli všechno možné i nemožné, jak by mi to rozmluvili, včetně návštěvy psychiatra, ale já se nedal. Když viděli, že se mnou nehnou, tak jsem jim musel slíbit alespoň to, že budu jezdit v helmě, a že budu lyžovat jen na mírných kopcích,“ říká Jan Dohnálek a s úsměvem přiznává, že své sliby nakonec nedodržel. „Když jsme přijeli do Špindlu, hned jsme vyjeli na Hromovku, ovšem bez helmy, protože moji velikost se mi nepodařilo sehnat. Zpočátku to sice nebylo jednoduché, nejprve jsem zkoušel navazované oblouky, ale po týdnu už jsem zvládl sjet i červenou sjezdovku.“
A o Vánocích roku 2003 přišel další zlomový okamžik v jeho léčbě. Pod stromeček dostal od dcery knihu a ačkoli do té doby nebyl schopen číst, najednou létal ze stránky na stránku jako v časech před nemocí. „Nevím čím to, ale asi díky úspěchu na lyžích se ve mně něco hnulo. Tu knihu jsem přečetl během dvou večerů a od té doby jsem schopen číst všechno.“
Chci pomáhat ostatním
Tyto úspěchy přivedly pana Dohnálka k myšlence, že by se mohl porozhlédnout i po nějaké práci. Jako počítačový technik nehledal dlouho. V nové firmě mu navíc vyšli plně vstříc a umožnili mu upravit si pracovní dobu podle svých potřeb. Pokročila i léčba jeho nemoci. Ne snad tolik po fyzické stránce, i když například v lyžování se zúčastnil už i mistrovství republiky handicapovaných, ale především po psychické stránce. A to je, jak sám říká, nejdůležitější.
Když proto viděl, jak se jemu osobně podařilo vrátit znovu do života, rozhodl se, že pomůže i ostatním. Založil internetové stránky www.ictus.cz, věnované problematice mozkové mrtvice, dále neziskovou organizaci ICTUS-CLUB, jejímž úkolem je vybudovat středisko pro rehabilitaci postižených touto nemocí a pořádá i ozdravné pobyty pro lidi postižené mozkovou mrtvicí. „Chci pomáhat lidem. Chci jim pomoci překonat překážky, které jim osud položil do cesty. A hlavně jim chci ukázat, že mohou dělat téměř vše, co chtějí. Stačí, když se jim stane vlastní věta, kterou se řídím celý svůj život: Já to přece dokážu!“
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Podzim 2007
