O českém venkově si lidé stále myslí, že právě tam musí být vzduch čistý. Jak to ale vypadá se vzduchem na českých vesnicích doopravdy? Ve Švermově, malé vesnici ve středočeském kraji, která má přibližně 3000 obyvatel, vědci od roku 1998 zkušebně měří, jak velké je znečištění v malých obcích. Výsledky jsou jednoznačné. „Stanice Českého hydrometeorologického ústavu skutečně vykazuje dlouhodobě nejvyšší hodnoty v případě oxidu siřičitého, suspendovaných částic a v rámci našeho měření jsme prokázali, že jsou zde i zvýšené hodnoty polycyklických aromatických uhlovodíků,“ říká Bohumil Kotlík ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Vesnic tohoto typu a této velikosti je v České republice okolo pěti tisíc. V počtu vesnic jsme ostatně evropským unikátem. Žije v nich čtyři a půl milionu lidí, což je přibližně polovina obyvatel ČR. „Pokud si uvědomíme, že v těchto malých obcích žije čtyři a půl milionu lidí, tak třeba z hlediska nádorových onemocnění přibude jen v důsledku znečištění ovzduší několik set nových případů ročně,“ říká Helena Kazmarová ze SZÚ. Jaké jsou tedy vlastně mezi vesnicí a městem rozdíly z hlediska nebezpečí smogu? Dá se hovořit o vesnickém smogu? A jestliže ano, co ho především způsobuje?
Ovzduší si vesničané ničí sami
Před 17 lety, v roce 1989 se na severu Čech vytvořila inverze po dobu téměř dvou týdnů, některé měřicí stanice dokonce nestačily škodliviny měřit. Na velká severočeská města se proto po revoluci soustředila pozornost, jenže inverze a s ní nebezpečný smog může nastat i v malé vesničce v údolí. „Problém s malými sídly spočívá v tom, že takříkajíc propadají sítem, které tvoří státní imisní síť monitoringu, protože nemůžeme mít monitorovací stanici v každém malém sídle. Bylo totiž zjištěno, že i v těchto sídlech mohou být problémy s emisní zátěží obyvatel srovnatelné s úrovní, která je v leckterých průmyslových centrech,“ tvrdí Josef Keder z Českého hydrometeorologického ústavu. I na zdánlivě zdravé vsi tak podle něho může člověk dýchat látky zdraví nebezpečné. „Lze tvrdit, že nejcitlivějšími skupinami obyvatel, kteří jsou ti první na řadě, když se začnou projevovat některé škodlivé látky, jsou malé děti, potom lidé, kteří trpí nějakým chronickým onemocněním, a nakonec lidé starší, jejichž organizmus nemá tolik síly bránit se vnějším vlivům,“ upozorňuje Helena Kazmarová ze SZÚ a dodává, že na vytvoření místního vesnického smogu přitom stačí dva tři bezohlední lidé.
Spektrum škodlivin je totiž široké. Lidé na malých obcích často hodí do kamen i věci, které tam v žádném případě nepatří. Stačí třeba jenom nalakované dřevo a do vzduchu uniknou látky, které mohou lidem v okolí ublížit. Příčinou znečištění tak v těchto případech nejsou bezohlední průmysloví giganti, ale sami obyvatelé. „Při spalování pevných i kapalných fosilních paliv můžeme dostat do ovzduší z lokálních topenišť malého výkonu řadu nežádoucích látek. Z těch nejvýznamnějších je to oxid uhelnatý, oxidy dusíku, oxidy síry a řada organických látek, které můžeme rozdělit nebo zařadit mezi mutagenní, karcinogenní anebo jinak škodlivé,“ říká Petr Buryan z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, podle něhož důvody, proč se lidé takto chovají, jsou často ekonomické povahy. Lidé si přitom neuvědomují, že ve starých kamnech se palivo spaluje nedokonale, neboť má malý přístup vzduchu, a hoří tak při nízkých teplotách. Množství škodlivin, které z komína uniká, je proto podstatně vyšší, než kdyby se stejné palivo spalovalo v moderním zařízení nebo ve velkých průmyslových kotelnách. „Lokální topeniště jsou bohužel konstruována tak, že tam máme poměrně nízkou teplotu proti těm průmyslovým zdrojům – dosahujeme tam při zahořívání řekněme 400–500 °C. Teplota plynů vstupujících do komína a opouštějících komín do životního prostředí je řádově 200 °C. Pro dokonalé spalování například oxidu uhelnatého a dalších organických látek by byly zapotřebí teploty řádově o několik set stupňů vyšší. Problém nespočívá ale jenom ve způsobu spalování. Řada lidí hází do kamen prostě všechno, co hoří. Do okolní atmosféry pak zbytečně unikají další toxické látky,“ tvrdí Petr Buryan a Bohumil Kotlík ho doplňuje: „Lidi chápou spoustu typů odpadů ne jako odpad, ale jako zdroj energie. Typickým příkladem jsou dřevní hmoty ať už z bouraček nebo z domácnosti, které jsou velice často lakované, impregnované, barvené, takže při spalování se do ovzduší dostávají nejenom další organické sloučeniny, ale z pigmentů barev i toxické prvky.“ Podle odborníků přitom nemusíme zdaleka spalovat kilogramy odpadu, abychom znečistili ovzduší. Do životního prostředí se promítne každá plastová láhev, která místo v odpovídajícím kontejneru skončí v domácích kamnech. „Spálíme-li jednu láhev z polyetylenu nebo z polypropylenu nebo nějaký obal z těchto látek, můžeme říci, že ten výstup do ovzduší se pohybuje řádově v miligramech až desítkách miligramů. A jestliže se to dostává do dýchací zóny obyvatel, kteří žijí v blízkosti tohoto lokálního topeniště, které vypouští do ovzduší tyto znečišťující látky, samozřejmě, že se to musí na jejich životním prostředí nějak promítnout,“ doplňuje Petr Buryan.
Na soukromé znečišťovatele je zákon krátký
Zatímco množství škodlivin, které do okolního ovzduší smějí vypouštět průmyslové podniky, je omezováno čím dál přísnějšími limity, na soukromé osoby jsou veškeré zákony krátké. To, že se kouř rozptýlí do širokého okolí, nehraje žádnou roli. Na vlastním pozemku můžete pálit, cokoli se vám zachce. „Náš zákon o ochraně ovzduší ani žádný jiný zákon v naší republice neumožňuje vstup na soukromý pozemek za účelem kontroly toho, jakým způsobem doma vytápíme, takže opravdu není možné tyto malé zdroje kontrolovat. Tyto malé zdroje jako jediné v ČR nemají emisní limity a jsou vlastně z tohoto důvodu úplně mimo kontrolu,“ říká Jiří Morávek z ministerstva životního prostředí. Jejich podíl na celkovém znečištění ovzduší přitom zdaleka není zanedbatelný. V některých oblastech hravě předčí i dopravu nebo průmysl. „Jednoznačně platí, že u toho problému, který je v současné době z pohledu kvality ovzduší největší, tedy u jemných, prachových částic – tak tady vytápění domácností je asi dvakrát významnější než velká energetika,“ tvrdí Jiří Morávek a dodává: „Stačí 2–3 rodinné domy v celé obci, která často leží v dolíku, a můžete pozorovat ten oblak smogu, který znepříjemňuje život lidem, kteří tam žijí.“
Biopaliva nejsou řešením
Ministerstvo životního prostředí doufá, že situaci změní informační kampaň mezi veřejností a finanční dotace, které by lidem částečně hradily nákup nových kvalitnějších kotlů. Z pohledu čistoty ovzduší se ale jako nejšetrnější palivo stále jeví zemní plyn. Ten se při dokonalém spalování rozkládá pouze na vodu a oxid uhličitý. Například biomasa představuje podle některých výzkumů zátěž daleko výraznější. „Řada z nás si myslí, že když budeme používat místo fosilních paliv jako alternativní zdroje biopaliva, že nastane podstatné zlepšení životního prostředí. Naše výsledky tomu však nenapovídají. Když totiž proměříme emise z lokálních topenišť, kde je spalováno dřevo a srovnáme to s topeništi, kde jsou spalovány brikety z pilin nebo jiná alternativní paliva, tak zjišťujeme, že obsahy oxidu uhelnatého, aldehydů, fenolů nebo polyaromatických látek jsou v koncentračních hladinách blízkých hnědému uhlí, a v několika parametrech dokonce emise ze dřeva a z produktů jeho zpracování jsou dokonce vyšší a méně příznivé životnímu prostředí než samotné hnědé uhlí,“ tvrdí Petr Buryan. Řešení budoucnosti vidí vědci ve vodíku. I ten by se ale musel vyrábět ekologicky šetrným způsobem, to znamená bez využití neobnovitelných zdrojů energie.
Česká televize, Planeta věda, redakčně upraveno
VAdemecum zdraví Zima 2006
