Střídání radostných událostí s bolestnými provází téměř každý lidský život. Přestože v období fyzického nebo duševního strádání nám pomáhají naše vnitřní i vnější zdroje, nelze se na utrpení dopředu připravit. Do vážné situace se dostávají především lidé, u kterých bylo zjištěno život ohrožující onemocnění. Jaké psychologické změny takovou novou situaci doprovázejí? Jak psychicky i prakticky tuto zátěž zvládat? Jak může pomoci rodina, kolegové, přátelé?
Na počátku je šok
Na začátek tohoto těžkého životního období vzpomínají později pacienti jako na období šoku. Jeden pacient, kterému lékař oznámil, že má zhoubný nádor na plicích, na to reagoval slovy: „Pane doktore, jste si jist, že jde skutečně o moje plíce? Nemůže to být omyl?“
Pro šokovou reakci je typické, že při ní na člověka nepůsobí jeho pocity. Jedná se v podstatě o vrozenou reakci, která pomáhá v danou vyhrocenou chvíli zajistit holé přežití sdělené zprávy. Pacienti většinou prožívají stavy bezradnosti, často zapomínají důležité informace organizačního charakteru, např. termíny dalšího vyšetření, operace apod. Pro jejich jednání je typická nesoustředěnost, bezcílnost, někdy mají subjektivní pocit, jakoby šlo o někoho jiného, jako by na svůj úděl nahlíželi z vnějšku. Pro někoho je v takové situaci typická „strnulost“, pro jiného bojová či útěková forma reakce.
Jak můžeme v této fázi nemocnému pomoci? Důležitá je v těchto chvílích už samotná blízkost druhého člověka, možnost sdílet s někým, co se stalo, hledat společně, co je třeba zařídit, přinášet naději. Jsme totiž na začátku úplně nové životní etapy, a je proto třeba využít všech příležitostí nejen k léčbě v medicínském slova smyslu, ale i k duševní podpoře. Doprovázejte proto své blízké zejména tehdy, když se mají dozvědět výsledek důležitého vyšetření, když jsou například pozváni k mamární či melanomové komisi, ve chvílích, kdy je lékař posílá na onkologii do konziliární ambulance apod.
Po šoku se dostaví vnitřní zmatek
Odeznění šoku poznáte lehce, nemocného náhle zaplaví přemíra pocitů. Vznikne zcela přirozeně chaos, vždyť se toho najednou v životě tolik mění! Přicházejí výčitky. „Co jsem udělal/a špatně? Mohu si za svou nemoc sám/sama? Jaký je podíl cizího zavinění? Obviňováni jsou lékaři za nedostatečnou péči, nadřízení a kolegové za přílišnou stresovou zátěž v práci, partneři za komplikace v rodinných vztazích. „Mám před sebou ještě nějakou budoucnost? A jakou?“, táže se nemocný. „Bude už můj život naplněn jen bolestí, úzkostí a beznadějí? Čeho se budu muset dočasně nebo třeba i trvale vzdát?“ Téměř každý má nějakou teoretickou zkušenost s onkologií, a ta alespoň na počátku určuje představu o dalším průběhu nemoci. Kdo se dozvěděl, že se někdo léčil a uzdravil, plně se vrátil do života, bude prožívat vlastní situaci jinak, než člověk, kterému někdo z blízkého okolí na onkologické onemocnění zemřel.
V tomto období nemocný většinou potřebuje zejména to, aby někdo trpělivě snášel všechny jeho pocity, tedy nevymlouval mu je, ani před nimi neuhýbal. Jsou důležité, protože kdo jimi projde, má připravenu cestu k přijetí své nemoci a také k hledání způsobů, jak zvládnout všechny náhlé a tak významné životní změny související se samotnou léčbou, s obavami o vlastní osud, ale i osud svých blízkých – partnerů, dětí.
Určitě napadne nás i nemocného otázka: „Jaký smysl má tato nemoc?“ Buďme rozvážní při volbě odpovědi. Připomeňme si známé úsloví, že život žijeme dopředu a rozumíme mu dozadu. Podle psychoterapeutky, dr. Lukasové, utrpení samo o sobě smysl nemá, ale člověk může svému utrpení smysl dát. Závažnou nemoc můžeme přirovnat k bouři na moři. Síla bouře způsobí, že burácející vlny vyplaví na břeh věci, které by se sem za běžného počasí nikdy nedostaly. V písku můžeme najít vzácnou mušli, stejně jako nepotřebné harampádí. A zejména sám nemocný ve svém utrpení ostřeji vnímá, v jak kvalitních vztazích doposud žil, co mu vlastně v životě chybělo, aniž si to třeba do této chvíle plně uvědomoval.
Lze se ale také setkat s těmi, kteří veškerou odpovědnost za svou léčbu přenášejí na lékaře a další zdravotníky. Úporně se při tom snaží setrvávat ve svém zaběhaném způsobu života a neakceptují žádné změny. Odpověď každého člověka na otázky, které klade sám život, je totiž vždycky jedinečná a neopakovatelná.
Pacient nepotřebuje laciné rady
Onkologická léčba je většinou časově náročná, pacienta stojí spoustu sil, přináší nepříjemné obtíže způsobené vedlejšími účinky léčby. Jednou mi jedna pacientka vyprávěla: „Byla jsem na vycházce a potkala jsem kolegyni. Bydlela kousek od místa setkání a byl zrovna čas oběda. Pozvala mě k sobě a společně jsme se najedly. Moc mi to pomohlo, protože po operaci jsem nemohla zatěžovat ruku. Hezky jsme si u toho popovídaly.“
Tento příklad ukazuje, že ve chvílích náročných životních zkoušek potřebujeme kolem sebe lidi, kteří o nás stojí. Pocit, že jsem milován, vrací chuť do života i za těchto těžkých okolností. Nedávejte tedy nemocným ve chvíli, kdy nemoc pokračuje i přes veškeré úsilí ji zastavit, laciné rady typu: „musíš bojovat.“ Nemocný se pak cítí nepochopen a osamocen. Není bohužel výjimkou, že nemocní bývají skutečně často sami. Prožívejte tedy čas, který jim můžete dát k dispozici, s plnou intenzitou a upřímně se zajímejte o jejich názory, pocity i přání.
Co se stane, když léčba nebude účinná?
Úzkost a obavy mohou oslabovat činorodost, chuť i schopnost z něčeho se těšit. Psychologicky je důležité žít právě teď, nečekat na to, až nebo jestli se podmínky zlepší.
Po léčbě, zejména v období prvních, většinou častějších kontrol, se objevuje otázka: „Co když se nemoc vrátí?“ Pokud strach není příliš intenzivní a nebrání v prožívání a vytváření života, odezní v průběhu času. V opačném případě je většinou třeba odborná pomoc. Pamatujte na to, že strach má mnohem více šancí, když nalezne v nitru člověka prázdnotu.
Opětovný návrat nemoci je pak pro naději a důvěru ve vyléčení skutečným otřesem. Někdo mobilizuje veškeré síly do další léčby a možnost smrti si nepřipouští. Jiní nemocní si realitu smrti naopak uvědomovat začnou. V těchto chvílích může nemocný sám oslovit někoho, kdo mu může pomoci s psychickým tlakem, který je nad jeho síly. Takové setkání i rozhovor je samozřejmě náročný, protože všichni jsme smrtelní a nikdo z nás není s tímto tématem definitivně hotov.
Nejčastěji se nemocní obávají bolesti, bezmocnosti, osamocenosti, nicoty po smrti, jak obstojí před Bohem. U mnohých věřících znamená smrt naději na život věčný, představuje trvalé spojení s Boží láskou. Pamatujte ale na to, že pro každého člověka je smrt spojena s nárokem rozloučit se na této zemi se všemi a se vším. Když je smrt skutečně na dosah, uvědomují si ji téměř všichni nemocní, i ti, kteří o ní nikdy otevřeně nehovořili.
Nevyléčitelně nemocní většinou vnímají projevy lásky a péče. Přinášejí jim útěchu, přestávají se tolik obávat toho, co nevyhnutelně přijde. Každý, kdo sdílí s umírajícím jeho poslední chvíle, může hledat různé způsoby, aby se s ním dotyčný cítil dobře.
V těchto chvílích ovšem potřebuje blízkost, podporu a pomoc i rodina umírajícího. Vždy je výhodou, když se do pomoci zapojí celý tým, tedy kromě psychologa, lékaře a ošetřovatelů také duchovní a dobrovolníci, přátelé. „Žít až do konce a přijímat umírání i umírajícího v celé jeho jedinečnosti,“ to je psychologickým úkolem všech zúčastněných.
Setrvat u umírajícího až do posledního okamžiku
V dnešní době, kdy většina pacientů umírá v nemocnicích nebo jiných zařízeních, chybí příbuzným zkušenost prožívat se svými blízkými poslední chvíle jejich života. O smrti jako takové se dnes vůbec málo hovoří a její přirozený majestát, patřící k životu stejně nerozlučně jako zrození, vyvolává ve většině lidí obavy, pocity strachu. Proto je u většiny přirozená touha zůstat u umírajícího spojena s úzkostí, zda takový úkol fyzicky i psychicky zvládnou. Rodinní příslušníci, kteří své blízké provázeli až do konce, za to byli většinou vděčni. Vykonali vše, co bylo v jejich silách. Mohli projevit svou lásku až do poslední chvíle. Stačí prožívat přítomnost, dát se vést láskou, intuicí a nechat si pomoci nebo poradit v tom, co se nedaří, v čem jsme bezradní. Posledním fungujícím smyslovým orgánem je sluch. Proto je dobré říci umírajícímu ve chvíli jeho odchodu slova lásky a rozloučení přímo do ucha, vnímá více, než si myslíme.
I tento velmi hluboký prožitek smrti drahého člověka se téměř vždy po čase integruje mezi ostatní vzpomínky a dokonce významně pomáhá v zármutku a hledání další životní cesty.
Psycholog může pomoci onkologickému pacientovi i jeho rodině, aby mohli plněji prožívat radost i v období nemoci a hledat s nimi způsoby, jak zmírnit strádání, doprovázet je při nalézání smyslu kterékoli životní etapy. Psycholog se naopak může od onkologicky nemocných učit, jak vzácný je dar života, jak cenné je utrpení spojené s přijetím životní danosti, jak velkou silou je láska, která dokáže projasnit i ty nejnáročnější okamžiky.
PhDr. Martina Kosová
Vademecum zdraví Podzim 2006
