Život tělesně postiženého člověka je pro nás, kteří můžeme volně hýbat všemi čtyřmi končetinami, sotva představitelný. Většinou ani nevíme, jak se máme s takovým člověkem bavit. Snad proto se jim raději vyhýbáme. Důsledkem toho ale není nic jiného, než že mezi většinovou populací a lidmi tělesně postiženými vyrůstají zbytečné bariéry, které pak tolik potřebnou komunikaci ještě ztěžují. Přitom i mezi vozíčkáři je řada zajímavých osobností, které rozhodně mají o čem vyprávět. Jednou z takových osobností je i farář Evangelické církve metodistické Daniel Hottmar.
Sebevražda nic neřeší
Když se před sedmatřiceti lety Daniel Hottmar narodil, vážil tisíc gramů a lékaři museli svést boj o jeho život. Kříšení novorozence naštěstí dopadlo dobře, ale nezůstalo bez následků. Po dětské mozkové obrně zůstal Daniel Hottmar ochrnutý. Toto postižení pochopitelně rozhodlo o jeho dalším životě. Po létech strávených po různých ústavech zakotvil nakonec v roce 1977 v Jedličkově ústavu v Praze. Zde vydržel osm let a také tady prožil jednu z rozhodujících krizí svého života. „V roce 1985 mě vyhodili jako nevzdělatelného, nezařaditelného a nežádoucího pro společnost,“ vzpomíná Daniel Hottmar a pokračuje: „Byl jsem v tu dobu v pubertě a dělali jsme různé klukoviny, jako že jsme si třeba brali holky na pokoj a před vedením ústavu je schovávali ve skříních v domnění, že na to nikdo nepřijde, což byl pochopitelně omyl. Ale hlavní můj tehdejší problém byl, že jsem si připadal úplně zbytečný a bezcenný, jako nějaký nepodařený výrobek, a tak jsem se rozhodl spáchat sebevraždu. To aktivovalo křesťany v mém okolí, jenže křesťanství zase vadilo vedení ústavu, takže mě vyhodili,“ vzpomíná dnes s úsměvem Daniel Hottmar.
Musíš mít životní cíl
Odchodem z Jedličkova ústavu skončilo sice jedno období jeho života, když pobyt po ústavech vyměnil za pobyt u rodičů, ale nejdůležitější zlom v jeho životě měl teprve přijít. „Po roce 1988 si můj duchovní všiml, že mi pořád chybí životní cíl. Řekl mi, že musím vzít život do vlastních rukou a že mezi křesťany není tolik lidí, kteří by měli stejnou zkušenost jako já. Najednou jsem pochopil, že za život se člověk bude odpovídat vyšší autoritě, v mém slovníku Bohu, a že tedy musím v životě vydat také nějaké plody. Uvědomil jsem si, že opravdu nejsem jenom nějaký nepodařený výrobek, že i já mám svou hodnotu a že i já mohu druhým něco dát. Tak jsem konečně našel sám sebe.“
Od toho okamžiku se život Daniela Hottmara začal odvíjet novým směrem. Začal studovat v semináři při Evangelické církvi Metodistické, přestěhoval se na Kladno, stal se tamním misijním pracovníkem a postupně kolem sebe shromáždil skupinu podobně smýšlejících lidí. Dnes zde působí jako duchovní. Změna se dostavila i v jeho osobním životě. V novém prostředí našel svou životní partnerku, s níž se v roce 1992 oženil. A jako do své nové profese tak i do manželství vstupoval s elánem sobě vlastním. „Když jsem se ženil, chtěl jsem šestnáct dětí, ale nakonec zůstaneme přece jenom raději při těch třech, které máme,“ směje se farář, podle něhož mu právě děti pomohly definitivně se vyrovnat s jeho postižením. „Děti jsou pro mne důkazem, že jsem se se svým postižením vyrovnal. Jsou totiž spontánní a někdy se může stát, že se člověka něčím dotknou, ale to právě ukazuje na fakt, jak důležití jsou druzí lidé pro sociální začlenění tělesně postižených.“
Mosty se musí stavět z obou stran
Právě v těžkostech spojených se sociálním začleněním vidí Daniel Hottmar hlavní problém tělesně postižených. „Ten fyzický handicap se dá zvládnout, ale člověk je bohužel díky tomu zařazený do kolonky „chudáček malej“ a to způsobuje, že lidé neví, jak se mají k postiženému chovat. Mají v sobě blok, ale to naneštěstí platí i pro vozíčkáře. Ten třeba nezvládne určitý projev soucitu, a pak hrubě člověka odbude. Z toho vyplývá, že mosty se musí stavět na obou stranách a bariéry mezi lidmi se musí překonávat.
O bariérách ví ostatně své nejen díky svému postižení, ale i proto, že jeho manželka je romského původů. „Moje žena se jako Romka cítí také handicapovaná. Narazila třeba při hledání práce. Z toho je vidět, že handicapy mají různou podobu,“ tvrdí D. Hottmar a se šibalským úsměvem poznamenává. „My jsme holt taková rodina, která když si vyjde na ulici, tak okamžitě provokuje.“
Život jako služba
V práci faráře se Daniel Hottmar našel. Jak říká, práce se mu stala koníčkem. Postupně se také začal veřejně angažovat. Především se snaží odbourávat bariéry, které jsou mezi tělesně postiženými lidmi a většinovou populací. Proto také chodí na různé besedy s veřejností a nevynechá ani příležitost zajít do mateřské školy, neboť má-li se vztah populace k tělesně postiženým změnit, musí se podle jeho názoru začít už u těch nejmenších. Neangažuje se ale jen na tomto poli. Zájem o věci veřejné ho přivedl dokonce i ke vstupu do politiky. „Do politiky se člověk jako já dostane poměrně snadno. Stačí, že se zajímáte o svá práva a už jste tam. Myslím, že je důležité, aby vozíčkáře bylo vidět, a také je třeba udělat něco pro to, aby politika nebyla vnímána jen jako boj o koryta. Proto jsem také kandidoval v komunálních volbách do kladenského zastupitelstva, ale o vstupu do velké politiky zatím neuvažuji, i když jsem také dostal nabídku kandidovat. Na té komunální úrovni je totiž politika ještě o lidech,“ tvrdí farář, který se svým pozitivním přístupem k životu snaží ukázat cestu všem, kteří musí o své místo v životě tvrdě bojovat. „Utrpení má dvě roviny. Buďto vnímáte život jako nespravedlnost a zahořknete, anebo to přijmete jako výzvu. Rád říkám, že mé postižení je dar, který bych nejraději vyhodil z okna, ale když už ho mám, tak ho musím přijmout,“ uzavírá Daniel Hottmar.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Léto 2006
