Co jsou to neurotické poruchy?
Diagnózu neurotické poruchy dostane člověk tehdy, když trpí tělesnými nebo duševními obtížemi, pro které při lékařském vyšetření nebyl zjištěn organický podklad, tj. prokazatelné poškození příslušných tělesných orgánů nebo mozku. Své potíže si uvědomuje a stěžuje si na ně; nejedná se o duševní chorobu, při které by jeho chování bylo nesrozumitelné okolí a při níž by byla podstatně porušena jeho soudnost. Potíže mají někdy zřetelnou, jindy ne zcela jasnou nebo ne zcela uvědomovanou souvislost s duševními stavy a problémy ve vztazích, v rodině, v práci a vůbec mezi lidmi. Pramení ze závažných konfliktů vnějších nebo vnitřních, někdy velmi silných, jindy spíše dlouhodobých, které často souvisejí i s vývojem, postoji a osobními vlastnostmi jedince.
Tělesné a duševní potíže
K tělesným potížím, které mohou být neurotického původu, patří např. bolesti hlavy, závratě, tlak či píchání u srdce, bušení srdce, tlak či bolest žaludku, říhání, nechutenství, zvracení, průjmy, třes rukou nebo chvění či záchvaty křečí celého těla, poruchy chůze či pohyblivosti končetin, ztráta hlasu, nadměrné pocení, pocity mravenčení, brnění či svědění, některé poruchy zraku a sluchu a bolesti v nejrůznějších částech těla.
K neurotickým potížím duševního rázu patří např. stavy napětí a podrážděnosti, pocity vyčerpanosti a nepřiměřené únavy, deprese s převládáním myšlenek, že život nestojí za nic, všechno je škaredé, nikdo není dobrý a nic nemá cenu. Jiným příznakem jsou úzkosti: člověk má strach, ale neví z čeho. Někdy přichází úzkost v záchvatech: najednou ho přepadne panika, až se mu rozbuší srdce a zpotí se, dostane obavu, že zemře. Jiné potíže mají ráz nutkavých myšlenek: člověku se vnucují určité představy, napadá ho, že má něco udělat, a když to neudělá, něco zlého se mu stane; napadá ho, že nezamkl dveře, nezhasl světlo či plyn a musí se opakovaně chodit přesvědčovat. Nebo má nutkavé strachy, např. z ostrého předmětu, z otevřeného prostranství nebo zase z uzavřené místnosti, z dopravních prostředků, z hloubky aj. Mohou se vyskytovat poruchy spánku, pocity vnitřního chvění a pocity slabosti vůle. Člověk si nedovede poručit, podléhá stavům zlosti a vzteku. Jindy se nedovede dobře soustředit na práci a myšlenky mu utíkají jinam. Někdo se podceňuje, trpí pocity méněcennosti, napadá ho, že k ničemu není, že všechno, co dělá, je špatné. Jiný má pocity velké důležitosti a potřebu na sebe upozorňovat, další si myslí, že mu všichni křivdí. Dalším příznakem je nadměrné přemýšlení o nevýznamných záležitostech, neschopnost se rozhodnout, nejistota ve vztazích k lidem nebo nadměrná závislost na jiných a malá samostatnost. S neurózou souvisí i tendence řešit vlastní problémy nikoli rozumnou klidnou cestou, ale nepřiměřenými výbuchy, kterými si člověk svou situaci ještě zhoršuje. Někdy je neúčelně „řeší“ útěkem do nemoci nebo pomocí alkoholu. Zvláštním neurotickým příznakem jsou obavy z nemoci, přehnané obavy o vlastní zdraví a vztahování různých chorobných příznaků druhých lidí na sebe.
Léčení
Léčení může být zaměřeno na příznaky nebo příčiny. Například užívání léků proti bolestem hlavy, na spaní nebo na uklidnění, postupné přivykání na situace vyvolávající fobický strach – to jsou příklady léčení příznaků. Toto léčení je každému srozumitelné, nevyvolává u pacientů pochybnosti a v jednoduchých případech může být poměrně rychle účinné.
Příčinné léčení se nezaměřuje na potíže, ale na to, z čeho tyto potíže mohou vyplývat nebo čím se mohou udržovat. Vzhledem k tomu, že jak jsme ukázali, neurózy vyplývají nejčastěji z konfliktů a porušených vztahů pacienta k lidem, zaměřuje se příčinná léčba na tyto vztahy, a protože se na vytváření těchto vztahů nepodílí jenom okolí, ale zpravidla též pacient sám, zaměřuje se léčení i na dosažení potřebných změn v jeho chování a v osobnosti. Toto léčení, při kterém příznaky zůstávají stranou pozornosti, nebývá pacienty vždy hned správně hodnoceno, je však základnější a hlubší. Při něm mají potíže ztratit důvody ke své existenci a odstraňuje se též důvod k jejich nahrazování jinými potížemi nebo k jejich opakování. Postupy, kdy se na poruchu působí nikoli léky, ale psychologickými prostředky, se označuje jako psychoterapie.
Významnou formou psychoterapie je psychoterapie skupinová. Ve skupině získává pacient, dosud se svými potížemi osamocený, určitou oporu tím, že je mezi lidmi, kteří mají podobné potíže a problémy, jsou stejně postiženi. Musí sám spolupracovat na řešení jejich problémů, na jejich léčení. Pochopení problémů a způsobu nazírání druhých je důležitou složkou jeho vlastní změny. Mnoho našich nedorozumění v rodině i na pracovišti vyplývá z toho, že se zjednodušeně díváme na situaci jen svýma vlastníma očima, myslíme si: „oni mně ubližují“, „oni se mnou nedovedou správně zacházet“, „potřeboval bych porozumění“, „potřebovala bych, aby se manžel změnil, aby se choval jinak“. Opomíjíme, že druhý člověk má také potřeby a přání, že má odlišné vlastnosti než my a možná i odlišné pojetí života – že zase třeba očekával pochopení od nás.
Skupinové zkoumání a řešení problémů nutí každého k zamýšlení se nad problémy druhých a stává se jakýmsi tréninkem v chápání druhých. Skupina také nutí každého svého člena, aby aktivně pracoval na sobě: aby se otevřel se svými problémy, aby je řešil a aby aktivně měnil své postoje a reakce, které jsou součástí jeho neurotického životního stylu.
Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.
Vademecum zdraví Podzim 2008
