Příčiny onemocnění
Meningokokové nákazy se šíří kapénkovou formou prostřednictvím hlenů nebo slin bacilonosičů nebo nemocných a jejich původcem je bakterie Neisseria meningitidis. Ta se však vyskytuje v různých skupinách označených jako A, B, C, W135 a Y. Zdrojem nákazy je výhradně člověk. Nejrizikovější skupinou bývají děti do čtyř let a dospívající mládež ve věku od 15 do 20 let. Předpokládá se, že důvodem může být vývoj či změna imunitního sytému v tomto věkovém období. Jedním z rizikových předpokladů pro meningokokovou nákazu je pobyt ve velkém kolektivu případně v uzavřeném prostoru, kde dochází k vytváření podmínek vhodných pro její šíření od náhodného bacilonosiče (vojenská služba, internáty, diskotéky, letní tábory nebo brigády apod.). I když meningokokové onemocnění není typicky sezónní, vyskytuje se častěji v letních měsících, a to tehdy, dochází-li k novým setkáváním mladých lidí a společným pobytům mezi novými kamarády.
Jak se nákaza meningokokem projevuje?
Když meningokok pronikne do krevního oběhu, dojde u pacienta k horečnatému onemocnění, které je charakterizováno těžkou 
schváceností, bolestmi svalů, kloubů, hlavy a spavostí. Na kůži se může vytvořit výsev červených skvrnek, někdy také v podobě malých modřin, které neustále přibývají. Tím se manifestuje klinický obraz tzv. sepse (otravy krve). Někdy probíhá meningokoková infekce jako hnisavý zánět mozkových blan, který může být doprovázen zvracením, případně poruchami vědomí nebo křečemi. Kožní příznaky u meningokokového zánětu mozkových blan se nemusí vždy projevit. Nejtěžší formou meningokokové nákazy je prudce probíhající sepse, která velmi brzy přechází do septického šoku provázeného selháním životně důležitých orgánů, a to především plic a ledvin. Naštěstí bývá tato prudká sepse, která končí téměř vždy smrtí, poměrně vzácná.. Komplikacemi tohoto onemocnění bývají nejčastěji zánět osrdečníku a srdečního svalu, popřípadě kloubů. Celková úmrtnost se pohybuje do 10 %. Obě formy meningokokového onemocnění mohou zanechat trvalá postižení svalů, podkožní tkáně a kůže, popřípadě končí až ztrátou prstů, sluchu nebo méně často mohou vzniknout neurologické následky, jako např. obrna, epilepsie apod. O záchraně a přežití pacienta rozhoduje často rychlost, s jakou je mu poskytnuta lékařská pomoc.
Rizikové oblasti
Meningokokové nákazy jsou kosmopolitní nemocí, ale endemicky se pravidelně vyskytují v Africe, Asii a Jižní Americe. Její incidence může dosáhnout až 500 případů na 100 000 osob (ve srovnání se zhruba 10 případy na 100 000 osob v České republice). Tyto epidemie vykazují sezónní výskyt. Příkladem jsou zejména stepní oblasti jižní Sahary, kde četnost těchto nákaz převažuje během suchých období (tj. od prosince do června) a rozšiřují se postupně z východu na západ, zhruba každých 10 let (8–12 let). Lokální, regionální a národní epidemie se mohou objevovat po celém světě.
Meningokoková onemocnění způsobená meningokoky skupiny A bývají běžná při velkých epidemiích a mohou se podílet na endemii stejnou měrou jako ostatní skupiny meningokoků. Největší epidemie se objevují nejčastěji v jižní oblasti Sahary, v tzv. jihosaharském africkém pásu meningitid, napříč střední Afrikou, který zahrnuje celkem 15 států. Obvykle se vyskytuje v období sucha a končí s příchodem dešťů, přičemž 98 % případů meningokokové infekce je tvořeno právě skupinou A. Tyto výsledky podporují význam očkování proti meningokokovým nákazám skupiny A zejména před cestou do těchto oblastí střední Afriky.
Meningokoková séroskupina B je celosvětově pravděpodobně nejčastější příčinou endemických meningokokových onemocnění. Tato skupina se významně podílí na vzniku řady ohnisek nákaz i v Evropě. Epidemie vyvolané meningokoky séroskupiny B bývají méně intenzivní, než tytéž epidemie způsobené skupinou A, avšak na rozdíl od nich zasahují větší oblasti a přetrvávají delší dobu, často i po mnoho let. Problémem nadále zůstává to, že dosud není k dispozici plně funkční vakcína proti meningokokovým nákazám vyvolaným séroskupinou B.
Meningokoky séroskupiny C jsou hlavní příčinou vzniku endemických meningokokových nákaz. V přímořské části Kanady byla zaznamenána v letech 1989 až 1992 incidence těchto nákaz, která postihla zejména starší osoby, 10x větší, než je obvyklé pro endemie stejné skupiny nebo skupiny B. Podobně jako v případě meningokokových nákaz způsobených skupinou A je vůči těmto nákazám k dispozici vakcína.
V letech 1992 až 1995 došlo celosvětově k významnému nárůstu případů meningokokové nákazy skupiny Y, a to zhruba ze 6 % až na 29 %. Stejně jako u předchozích skupin (vyjma skupiny B) existuje kvalitní očkovací látka i proti této skupině, obvykle v kombinaci všech 4 celosvětově významných skupin: A, C, Y, W135.
Očkování
V současné době jsou celosvětově k dispozici očkovací látky proti významným meningokokovým nákazám, vyjma nákaz způsobených meningokoky skupiny B. Vedle tradičních vakcín jsou dnes k dispozici i nové, takzvané konjugované vakcíny.
Očkování jedinou dávkou tradiční vakcíny zajišťuje dostatečnou ochranu vůči odpovídajícím meningokokovým nákazám, a to pouze u osob starších 2 let, u mladších selhává účinnost takové vakcíny, a proto se k očkování tento typ vakcíny nepoužívá. Základní očkování chrání minimálně po dobu dvou let, maximálně však pěti let. Pokud riziková osoba byla již očkována, je vhodné po třech letech provést přeočkování, a to opět jedinou dávkou.
Podobně se očkování novou konjugovanou vakcínou provádí podáním pouze jediné dávky, ale na rozdíl od tradiční vakcíny už i jedincům starším jednoho roku. V případě očkování dětí mladších 1 roku se musí podat 3 dávky v intervalu minimálně 1 měsíce a očkování lze zahájit po završení 2. měsíce života. Očkování konjugovanou vakcínou má ještě jednu výhodu, a to delší dobu ochrany po očkování, která se zatím předpokládá na více než 5 let. Dosavadní klinické studie ukazují až na desetiletou ochrannou účinnost tohoto očkování.
Meningokokové vakcíny (tradiční i konjugované) jsou velmi bezpečné a pacienti je dobře snášejí. Nejčastěji se mohou objevit lokální nežádoucí účinky po očkování, jako jsou zarudnutí, otok a bolest v místě vpichu.
Díky vývoji konjugované vakcíny proti menigokokovým nákazám (alespoň je tomu tak u nákaz vyvolaných meningokoky skupiny C) zavedly některé státy toto očkování do očkovacího kalendáře. První zemí, která se rozhodla zavést toto očkování celoplošně byla Kanada, kde byla velmi vysoká incidence s poměrně vysokým počtem úmrtí.
Jako jedna z prvních zemí v Evropě, kde se toto očkování zařadilo do očkovacího kalendáře, byla Velká Británie (celoplošné očkování v letech 1999–2000). Po několika letech od zavedení celoplošného očkování došlo zejména u očkované skupiny k významnému poklesu incidence meningokokové nákazy skupiny C, a to téměř o 70 %.
Dnes se celoplošně očkuje touto konjugovanou vakcínou v Irsku, ve Španělsku (ve většině provincií), ve Velké Británii (kde se navíc doočkovávají osoby starší dvaceti let), na Islandu, v Belgii, v Lucembursku a v Nizozemí. Pokud se děti očkují od 2. měsíce, pak se toto očkování provádí současně s dalším očkováním, jako je očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, proti virové hepatitidě typu B, proti dětské přenosné obrně atd. U dětí starších jednoho roku se očkování zpravidla provádí samostatně, podáním pouze jediné dávky.
Možná přišel čas zvážit zařazení očkování proti meningokokovým nákazám skupiny C v rámci celoplošného povinného očkování i do našeho očkovacího kalendáře.
RNDr. Marek Petráš, www.vakciny.net
Vademecum zdraví Podzim 2006
