Základní funkcí imunitního systému je obrana organizmu. Vzhledem k nezdravému životnímu stylu a narušenému životnímu prostředí se stále zvyšuje výskyt získaných poruch imunity. Pamatujme, že prevence je vždy účinnější než následná léčba.
Co je to imunita a jak funguje?
Imunita je schopnost organizmu odolávat škodlivým látkám z vnějšího (mikroorganizmy a jejich toxiny) i vnitřního (poškozené nebo nádorově změněné buňky) prostředí. Cílem imunitního systému je škodliviny rozpoznat a účinně je odstranit. Antigen je součást škodliviny, podle které jsou buňky našeho imunitního systému schopny cizí látku poznat a zahájit imunitní reakci.
Imunitní systém se skládá z lymfatických tkání a orgánů, z buněk, které buď kolují v cévách nebo jsou usazeny ve tkáních, a v neposlední řadě z produktů těchto buněk – protilátek. Mezi primární lymfatické orgány patří kostní dřeň a v dětství brzlík. V nich dochází ke vzniku a vývoji bílých krvinek podílejících se na imunitní reakci. Za sekundární lymfatické orgány považujeme lymfatické uzliny, krční a nosní mandle, slezinu a lymfatickou tkáň střev a žaludku. Jsou lokalizovány různě po těle a jsou místem, kde imunitní buňky zrají a kde probíhá vlastní imunitní reakce. Buněčnou složku imunity tvoří leukocyty (bílé krvinky). Buňky kolují v krevním a mízním oběhu a v případě potřeby jsou schopny vystupovat z krevního řečiště do tkání v místě imunitní nebo zánětlivé reakce. Některé buňky imunitního systému jsou ve tkáních usazeny trvale a necestují. Protilátkovou složku imunity zajišťují imunoglobuliny (protilátky) vytvářené podskupinou bílých krvinek nazývající se B-lymfocyty. Protilátky se naváží na antigen a tím ho neutralizují, nebo způsobí, že buňky imunitního systému mohou antigen snadněji pohltit.
Vrozená a získaná imunita
Imunita se dělí se na vrozenou a získanou. Vrozená imunita je neadaptivní, pochází z doby vývoje lidského organizmu. Její mechanizmy mohou být v případě infekce použity ihned. Jedná se především o různé mechanické zábrany (pokožka, řasinky v nose), imunitu sliznic (hlen, přítomnost symbiotických bakterií), zvyšování tělesné teploty (pyrogeny), přítomnost baktericidních látek v tělních tekutinách (slzy, sliny, žaludeční šťávy) a především schopnost některých bílých krvinek pohlcovat cizorodé částice.
Imunita získaná je imunita, kterou organizmus vytváří během svého života. Je zaměřena proti určité nemoci. Výkonnými složkami jsou T-lymfocyty (rozpoznávají antigen) a B-lymfocyty (vytváří protilátky). Tuto imunitu můžeme získat pomocí očkování, nebo po prodělání nemoci. Část B-lymfocytů si organizmus uchovává ve formě paměťových buněk, které při opakovaném styku se stejným původcem infekce mohou okamžitě a masivně zahájit tvorbu protilátek. Podle délky přetrvávání protilátek v organizmu a jejich specificitě některé nemoci dostaneme během života jen jednou (např. neštovice) a jiné můžeme s určitým časovým odstupem získat opakovaně (běžné infekce). Díky těmto mechanizmům i doba, po kterou nám vydrží ochrana po očkování, je u různých nemocí různá.
Co způsobí porušená imunita?
Za normálních okolností imunitní systém škodliviny likviduje. Někdy však dochází k přemrštěné nebo naopak nedostatečné imunitní reakci, která může vést k poškození tkání a orgánů. Defekty imunity se mohou projevit jako snížená odolnost vůči infekcím (imunodeficit), nebo nepřiměřená citlivost na neškodné látky z vnějšího prostředí (alergie) a nebo jako neadekvátní citlivost na buňky vlastního imunitního systému (autoimunitní onemocnění). Některé poruchy se nemusejí projevit vůbec. Defekty imunity můžeme opět dělit na získané a vrozené. Mezi typické získané poruchy buněčné imunity patří například onemocnění virem HIV – AIDS.
Jaké máme možnosti léčby?
Podle povahy poruchy imunity volíme i strategii léčby. Když některá složka imunitního systému chybí, podáváme její náhradu – imunosubstituce, např. aplikace protilátek, transplantace kostní dřeně atd. Imunomodulace je ovlivnění imunitního systému ve smyslu potlačujícím (imunosuprese) nebo povzbuzujícím (imunostimulace). Imunosupresi používáme tam, kde chceme cíleně potlačit imunitní reakci organizmu, např. po transplantacích orgánů a tkání nebo při chorobách, kdy je imunitní odpověď organizmu přemrštěná (autoimunitní onemocnění). Imunostimulačního působení využíváme u pacientů, u kterých chceme imunitní odpověď obnovit nebo posílit, např. očkování, preventivní podávání antibiotik při ochraně před závažnými infekcemi u rizikových pacientů. V současnosti jsou vyvíjeny moderní, přesně cílené preparáty, jejich použití je však omezeno rizikem nežádoucích reakcí a finanční nákladností.
Prevence
Nejúčinnější „léčbou“ je samozřejmě prevence. V současné době můžeme využít možností prenatální diagnostiky u rizikových osob, u získaných poruch je důležitá včasná diagnostika a adekvátní léčba. Základem je samozřejmě správná životospráva. U jedinců s normálním imunitním systémem je prevencí před případnými poruchami způsobenými nutričními nedostatky, stresovými situacemi, infekcemi a vyčerpáním organizmu. Pozitivní účinky na imunitu mají i takzvaná probiotika. Probiotika jsou živé bakterie dodávané organizmu jako potravinové doplňky. Nejznámější jsou laktobacily a bifidobakterie, ve velké míře obsažené v jogurtu i některých jiných potravinách. Probiotika představují silné podněty pro slizniční i systémovou imunitu, vedou k celkovému zvýšení odolnosti organizmu. Probiotika najdeme v mléčných výrobcích (jogurty, jogurtová mléka, zakysané produkty) nebo v doplňcích výživy jako bakteriální lyzáty v tabletách.
Zvláště v zimních měsících, kdy je náš organizmus více než kdy jindy vystaven nebezpečí různých virových onemocnění, bychom měli posilování naší imunity zintenzívnit. Nachlazení, rýmě či chřipce tak můžeme v nejednom případě i předejít. To by měli mít na paměti zvláště starší lidé s nemocemi srdce a plic, pro jejichž organizmus může být i obyčejná chřipka velice nebezpečná.
MUDr. Karolína Perničková
Vademecum zdraví Zima 2007
