Profesor Jaroslav Blahoš je lékařem, který během své dosavadní kariéry získal vysoké uznání v zahraničí. Na přelomu století zastával dokonce funkci předsedy Světové lékařské asociace. Časopisu Vademecum zdraví, kde působí jako člen redakční rady, současný předseda České společnosti Jana Evnangelisty Purkyně ochotně odpovídal i na otázky, které bezprostředně s medicínou nesouvisejí.
Pane profesore, dnes jste velice známou osobností ve světových lékařských kruzích.
Chtěl jste se odjakživa věnovat medicíně?
Biologie a pak medicína mne zajímaly už na gymnáziu, když jsem začínal vnímat, jak obě tyto vědecké disciplíny spolu úzce souvisejí. Zaujaly mne především komparativní hlediska v biologii. Je fascinující, jak se různé anatomické struktury a fyziologické funkce vyvíjejí od nižších organismů k vyšším, nakonec až k člověku. Měl jsem štěstí, že na gymnáziu ve Strakonicích, a pak i v Praze Karlíně, jsme měli profesory, kteří nás v tomto poznávání vývoje života mnohému naučili. Tak se vlastně už v průběhu gymnaziálního studia rýsovala moje profesní budoucnost. Jsem rád, že se tyto mladické sny nakonec staly nejen nedílnou součástí mé profese, nýbrž i mou celoživotní láskou, koníčkem, zábavou, prostě smysluplnou životní náplní. Kdybych byl po všech zkušenostech, kterých jsem jako lékař nabyl, dnes znovu postaven před možnost volby, rozhodl bych se určitě stejně.
Proč jste mezi všemi specializacemi, vymezenými okruhem vašeho zájmu, volil právě endokrinologii?
Můj zájem v oboru biologie a fyziologie se po promoci a vlastně ještě před ní, začal soustřeďovat na to, jakými způsoby jsou řízeny životní funkce. Z těchto regulačních, systémů mne nejvíce upoutala právě funkce žláz s vnitřní sekrecí, tedy endokrinologie. Takový druh řízení nacházíme už u těch nejjednodušších živých organismů a víme, že existují dokonce hormony rostlin, fytohormony. Hormony a jim podobné látky ovlivňují funkce všech buněk v těle. K nim jsou dopravovány krevní cestou nebo mohou vznikat a působit lokálně. Hormonální regulace je také jedním z hlavních mechanismů, jak organismus reaguje na podněty zvenčí, jaká je jeho odpověď buď na stresové podněty, jsou-li krátkodobé, či jak se adaptuje na proměnlivé, déle trvající zevní impulzy. Endokrinní vlivy se projevují nejen v našich tělesných funkcích, ale mají výrazný vliv i na psychiku. Známe řadu endokrinních poruch, které se projevují právě v psychice nemocných. Letos vyjde kniha, na níž jsem se autorsky podílel spolu s prof. Zamrazilem a řadou dalších odborníků, která pojednává o integrační roli endokrinologie. Snažíme se v ní objasnit, jak se normální, ale i chorobné endokrinní funkce, promítají do jiných systémů. Můj osobní zájem se v poslední době soustřeďuje zejména na endokrinní řízení vápníkového a kostního metabolismu. I v endokrinologické profesi jsem měl štěstí na své učitele a spolupracovníky. U nás to byl napříkad doc. Šilínek z Endokrinologického ústavu, v Anglii bylo velice přínosné moje profesní setkání s profesorem Careem, v Paříži s profrofesorem Klotzem, v Tokyu s dr. Šišibou, v Uppsale s dr. Boströmem a mohl bych určitě jmenovat ještě celou řadu dalších známých osobností světové endokrinologie.
Od roku 1990 jste předsedou České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Mohl byste našim čtenářům činnost této instituce poněkud přiblížit?
Česká lékařská společnost má dlouhou historii. Její počátky jsou spojeny se jménem našeho geniálního badatele, lékaře a humanisty, J. E. Purkyně, který již v 60. letech 19. století inicioval založení Českého lékařského spolku. Ten pak prošel různými peripetiemi a proměnami, až získal podobu dnešní ČLS JEP. Cílem historického zakladatele, jehož jméno nese společnost trvale ve svém názvu, jakož i jeho spolupracovníků, byl nejen rozvoj a šíření poznatků lékařských věd a příbuzných oborů, ale také jejich praktické využívání v péči o zdraví občanů. Tyto základní cíle zůstávají i dnes hlavním posláním společnosti. ČLS JEP je dobrovolným a nezávislým sdružením lékařů, farmaceutů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví a příbuzných oborech.
Naše Společnost je reprezentantem odborné lékařské činnosti v České republice. Podporuje odbornost nejen ve vlastních řadách, ale poskytuje své odborné zkušenosti a znalosti i jiným zdravotnickým organizacím, např. ministerstvu zdravotnictví, profesním komorám, interní grantové agentuře MZ ČR a dalším zainteresovaným institucím. Patří sem i organizace zabývající se problémy etickými, postgraduální výukou, ale také životním prostředím. Velice úzký vztah máme i k nejrůznějším sociálním institucím. ČLS JEP pořádá doškolovací kurzy ve všech oborech. Velice často jsme pověřováni předsednictvím na mezinárodních zdravotnických výstavách v České republice a organizací doprovodných akcí. Členové ČLS JEP jsou v redakčních radách odborných i obecně zdravotnicky zaměřených časopisů doma i v zahraničí. Česká lékařská společnost J. E. Purkyně má rovněž úzké styky s evropskými i světovými zdravotnickými organizacemi. Z nich jsou nejvýznamnější Světová lékařská asociace (World Medical Association – WMA), Fórum evropských lékařských asociací při WHO (EFMA), Union Européenne des Médecins Spécialistes (UEMS). Rada pro mezinárodní organizaci lékařských věd při WHO (Council for International Organization of Medical Science–CIOMS), kde jsme členy výboru, stejně jako v Europänische Arbeitsgemeinschaft der Niedergelassenen Ärzte (EANA). Naše společnost uzavřela i bilaterální úmluvy s různými národními zdravotnickými organizacemi, jejichž cílem je výměna lékařů, zkušeností a informací. Úzkou spolupráci máme se slovenskými přáteli a kolegy, s nimiž jsme původně sdíleli jednu federální organizaci. Naše odborné společnosti jsou členy mnoha mezinárodních organizací, v nichž jsou jejich zástupci i členy výborů a předsednictev. Díky reputaci domácí i mezinárodní, které se naše společnost těší, jsou pocty, které ČLS JEP uděluje, přijímány s vážností, jež jim náleží. Nejprestižnější z nich je cena J. E. Purkyně. Je udělována jedenkrát ročně na zámku v Libochovicích, rodišti J. E. Purkyně. Laureáta volí předsednictvo na základě návrhů organizačních složek. Jde vždy o významného lékaře, vědce a pedagoga. Sekretariát má své nakladatelské a tiskové centrum vydávající celkem 24 titulů. Pracovníci sekretariátu zabezpečují kromě jiného i veškerou aktivitu související s konáním lékařských sjezdů a řadu dalších funkcí. ČLS JEP má dnes zhruba 34 000 dobrovolných členů, kteří pracují ve více než 100 odborných společnostech a 40 lékařských spolcích.
Co považujete za dobu výkonu funkce předsedy ČLS JEP za svůj největší osobní úspěch?
Nemohu mluvit jen o svém osobním úspěchu. ČLS JEP má své předsednictvo a sekretariát a kdykoli je třeba, je ve styku s představiteli našich organizačních složek. Takže úspěchy nebo spíše plody poctivé práce jsou dílem týmovým. Takto pojatá práce přinesla myslím své plody na domácí půdě i v zahraničí. ČLS JEP je uznávanou odbornou organizací a její význam nadále roste, zejména od té doby, kdy jsme se stali členy Evropské unie, s jejímiž zdravotnickými orgány jsme v úzkém styku. Důkazem úspěšné práce je i trvale zvyšující se počet našich členů.
V letech 1999 až 2001 jste byl prezidentem Světové lékařské asociace. Jak jste byl do této funkce zvolen?
Do prezidentské funkce Světové lékařské asociace (WMA) jsem byl zvolen v roce 1999 v tajném hlasování v Kanadské Ottavě, a to dvěma sty delegáty valného shromáždění. WMA má dnes zastoupení v 80 zemích světa se zhruba asi osmimiliónovou lékařskou obcí. Jde o nevládní organizaci (na rozdíl od WHO, která je organizací vládní). ČLS JEP byla přijata do WMA v roce 1990 na valném shromáždění v Kalifornii. Od té doby jsem postupně pracoval v různých funkcích ve výboru a podařilo se mi přispět k ustavení regionálních zastoupení WMA. Při sekretariátu ČLS JEP tak vznikla např. regionální úřadovna pro Centrální a Východní Evropu. Z předsednické funkce nevyplývá pouze reprezentace WHO ve světě. Prezident se aktivně účastní i složitých jednáních, která se týkají nejrůznějších zdravotnických problémů, ne vždy snadno řešitelných. Aby měly výsledky takových jednání náležitý dopad, vyžadují často spolupráci s WHO, Mezinárodním červeným křížem nebo při různých humanitárních akcích například s organizací Lékaři bez hranic. Poslední schůze regionálních organizací se konala koncem roku 2005 v Praze a na programu byla rizika epidemie ptačí chřipky a migrace lékařů ve světě.
Jste také členem prestižní Académie Nationale de Médicine v Paříži a Rytířem Čestné legie. Přibližte nám prosím tato významná ocenění.
Členství v Académie Nationale de Médecine pro mne představuje poctu, které si nesmírně vážím. V roce 1968 a 1969, tedy v době dočasné liberalizace, jsem pracoval na endokrinologické klinice u profesora Klotze v nemocnici Beaujon v Paříži. Tam jsem se seznámil s řadou významných osobností a opakovaně jsem přednášel o výsledcích naší výzkumné práce, mimo jiné u prof. Guineta v Lyonu a prof. Mirouze v Montpellier. Ti mne pak navrhli do Akademie jako zahraničního korespondujícího člena a poté, co se uvolnilo místo, jsem byl v roce 1992 v tajném hlasování zvolen do sekce interní medicíny. Počet členů jednotlivých sekcí je zde pevně stanoven a nový stálý člen může být zvolen jen tehdy, zemře-li některý z dosavadních členů. Když jsem byl v roce 1992 přijat, ukázal mi prezident Akademie v historických dokumentech, že mým českým předchůdcem byl J. E. Purkyně. Moje angažovanost ve francouzské Akademii, ve WMA, mnohostranná spolupráce s medicínskými a kulturními organizacemi ve Francii i založení Společnosti frankofonních lékařů v rámci ČLS JEP pak přispěly k udělení Řádu čestné legie, což představuje nejvyšší francouzské vyznamenání. Následně jsem se stal i předsedou České sekce nositelů Řádu čestné legie v České republice.
Vím o Vás také, že se zajímáte o literární historií. Dokonce jste napsal několik studií o Arthuru Rimbaudovi. Čím Vás zaujal právě Rimbaud?
Ano, Arthur Rimbaud mne zaujal hlavně proto, že v letech 1880 až 1891 žil v etiopském Hararu, tedy tamtéž, kde jsem začátkem šedesátých let po dva roky pracoval jako lékař. Československo mělo tehdy smlouvu s Etiopií o zdravotnické pomoci této zemi, a tak jsem se ocitl v nemocnici, jež sousedila s domem, kde Rimbaud tehdy žil, a to překvapivě nikoli jako světoznámý básník, nýbrž jako agent obchodní agentury z Adenu. Ve volných chvílích jsem se začal zajímat o tento Rimbaudův pobyt i o jeho nešťastný osud. Rimbaud byl v roce 1891 převezen do Marseille, kde byl operován pro sarkom pravého kolene. Tam také ve věku pouhých 37 let zemřel.
Jaké další autory máte rád?
Z našich autorů mám rád Karla Čapka, ale i Josefa Čapka, jehož Kulhavého poutníka začínám myslím teprve nyní, s odstupem let, lépe chápat. Mám rád spoustu našich i cizích autorů, ale bojím se jmenovat, abych náhodou nevynechal právě ty, kterých si hodně cením.
Máte vedle literatury čas také na jiné koníčky a záliby?
Určitě je mým koníčkem klasická muzika a její nejrůznější žánry, ale také folková hudba nebo swing. K němu mám osobní vztah, protože jako amatér, pianista a harmonikář, jsem na studiích s naším malým orchestrem o prázdninách jezdil do různých rekreačních podniků, kde jsme hráli populární hudbu k tanci. Ale mám rád i jiné formy umění. V sekretariátu ČLS JEP máme malou pinakotéku s obrazy s medicínskou tématikou. Velmi rád navštěvuji svůj rodný kraj, Pošumaví a Horažďovice, kde jsem prožil své mládí a jichž mám velkou čest být čestným občanem.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Podzim 2006
