Proleženiny jsou problémem, kterého se na první pohled nikdo příliš nebojí. Co je to nějaká proleženina proti nebezpečným infekcím nebo například zhoubným nádorům? Vždyť proleženinám se přece dá vždycky zabránit. Ano, zabránit se proleženinám samozřejmě dá, ale zdaleka ne vždy se tak děje. A také to není příliš snadné.
Od skutečné banality ke smrtelné komplikaci
Proleženiny jsou defekty kůže, podkoží nebo případně i hlubších struktur. V nejhorším případě může defekt zasahovat až na kost. Obecně se ve vývoji proleženin rozlišují čtyři stadia. V prvním stupni, který často nezaznamená pacient ani ošetřující personál, je kůže dosud neporušená. Je ale začervenalá a může svědit. Proces vzniku proleženin začíná v podkoží. Ačkoli na povrchu kůže zatím není patrný žádný defekt, změny vedoucí k pozdějším defektům jsou již nastartovány. Druhá fáze vývoje proleženin je patrně nejbolestivější. V tomto okamžiku se začínají tvořit defekty na kůži, která je silně červená, mokvající a začíná se olupovat. Ve třetí fázi již jsou destrukcí zasaženy podkožní tkáně, vytváří se hluboký vřed. V posledním, čtvrtém stadiu tento vřed zasahuje až na kost, svalová tkáň podlehla destrukci. Paradoxně třetí a čtvrté stadium již je většinou zcela bezbolestné, neboť nervová vlákna byla zničena spolu s odumřelou tkání.
Příčiny proleženin
Co je základní příčinou vzniku proleženin? Místa, která jsou vystavena neustálému tlaku (jsou stlačována mezi kostí z jedné strany a tvrdou podložkou ze strany druhé), trpí nedostatečným prokrvováním, tedy ischémií. Cévy v podkoží, které přinášejí kyslík a živiny do podkožních struktur i do samotné kůže, jsou permanentně stlačovány a dodávka kyslíku vázne. Nedostatečně prokrvené tkáně jsou pak mnohem náchylnější k dalším poškozením, včetně mechanického poškození otlakem.
Sklon k proleženinám mají především ta místa na těle, která jsou při poloze vleže vystavena zvýšenému tlaku. Týká se to také míst, na kterých je kost umístěna relativně blízko k povrchu těla a může tedy snadno utlačit tkáň ležící mezi ní a podložkou.
Jak se léčí?
Léčba již jednou vzniklých proleženin je svízelná, zvláště pak těch rozsáhlejších. Především je potřeba udržovat dobrou toaletu rány. To znamená pravidelně odstraňovat zaschlý povrch rány a zbytky odumřelých tkání a ránu rovněž dezinfikovat. Péči je třeba věnovat také pokožce v okolí rány, která se promašťuje vhodným ochranným krémem. Na proleženiny se aplikují tzv. epitelizační prostředky, které podporují hojení a spontánní překrytí defektu kožním krytem. Protože se však na spontánní překrytí většinou nemůžeme spoléhat, aplikují se na rány speciální krycí materiály. Jejich hlavní výhoda tkví v tom, že se k ráně nepřilepí a neničí tak nově tvořenou tkáň.
V případě proleženin, které zasahují až na kost a jsou neřešitelné tradičními léčebnými postupy, je nutné přistoupit k operačnímu řešení. Tehdy se do místa defektu transplantuje kůže z jiné části těla. Místu transplantace je samozřejmě třeba věnovat maximální pozornost, aby transplantát nebyl za nějaký čas postižen stejným procesem jako jeho předchůdce. Při správném polohování a prevenci by ale nutnost operačního řešení měla nastávat jen výjimečně.
Vhodnou prevencí lze proleženinám zabránit
U proleženin můžeme s jistou dávkou zobecnění prohlásit, že již jejich samotná léčba signalizuje určité pochybení. Jejich vzniku se dá totiž většinou zabránit, i když to vyžaduje velikou dávku snahy a pozornosti všech zúčastněných. Tato snaha se však bohatě vyplatí, protože léčba rozsáhlých proleženin není určitě snadná ani příjemná záležitost. Základem prevence je správně upravené lůžko, dobře umístěné antidekubitální podložky či antidekubitální matrace. Samozřejmostí musí být časté polohování. Doporučuje se měnit polohu pacienta vždy po dvou hodinách. Na změnu polohy je potřeba dohlédnout i v případě, že je pacient sám schopen aktivní změny polohy.
MUC. Helena Smyčková, MeDitorial
Vademecum zdraví Podzim 2007
