Mnozí rodiče si při výchově svých dětí často kladou otázku, ve které fázi dětského věku je pro co vhodná doba a co kdy nepromeškat. Odpovědi na tyto otázky hledal ve své knize Co, kdy a jak ve výchově dětí známý dětský psycholog Zdeněk Matějček. Právě z této knihy jsme vybrali části věnované období od narození dítěte až do jeho předškolnímu věku.
První chvíle spolu – období po porodu
Nastává období vzájemného seznamování – a to není tak samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dítě samo se musí vyrovnávat s nároky nového životního prostředí. Krev, kterou dosud dostávalo plynule a nepřetržitě pupeční šňůrou z matčina těla, se nyní musí okysličovat v jeho vlastních plicích. Potravu nyní přijímá ústy, a to přerušovaně a v určitých intervalech. A ovšem, učí se spát a bdít a vůbec přecházet z klidu do aktivity a z aktivity do klidu.
Byl by to bezmocný tvoreček, kdyby nebyl vybaven tím pozoruhodným darem, který mu jako kouzelný klíček otvírá přístup k pozornosti, zájmu a pečovatelským tendencím jeho nejbližších – otvírá zásobárnu naší něžnosti, obětavosti a mnoha jiných krásných citů. Byla by to tedy škoda, kdyby rodiče promeškali právě tento začátek, kdy objevují na svém dítěti to, co je obecně lidské, a brzy i to, co je jen jeho, individuální, osobité, jedinečné.
Po narození dovede mozek dítěte rozlišit zvuky řečové a neřečové. Dítě samo bude mluvit první slova někdy od 11 nebo 12 měsíců, ale kdyby nyní jeho sluchový aparát nebyl dále lidskou řečí nestimulován, nepodněcován, řeč by se u dítěte nevyvíjela. Svědčí o tom i zpravidla opožděný vývoj řeči dětí rodičů neslyšících a ovšem i opožděný vývoj řeči dětí vyrůstajících jen v ústavních zařízeních. My si zpravidla nejsme vědomi, že když na dítě v kolébce, v postýlce nebo kočárku děláme všechna možná „ťu-ťu-ťu“ a „ňu-ňu-ňu“ a když komentujeme jeho tváření a jeho projevy, že tím rozvíjíme jeho řeč. Ale je tomu tak! Z toho plyne poučení, že tato časná interakce dítěte a rodičů je nesmírně cenným výchovným prostředkem. Začíná se tu vylaďovat směna podnětů mezi dítětem a rodičem, směna akcí a reakcí, začíná tu vzájemné porozumění, začíná tu soužití. A ta tedy pozor: Nepromeškat!
Víme, že dítě vidí a slyší už dosti dlouho před narozením. Přibližně od šesti týdnů se už čím dál častěji stává, že dítě zrakem zachytí matčiny oči a svým pohledem na nich chvilku vytrvá. Už se tedy na matku dívá – a vidí ji! Na konci druhého měsíce se však zpravidla objeví ještě další lidský komunikační prostředek, tj. úsměv. Proto pozor! V případě, že se u dítěte ve třetím měsíci úsměv neobjevuje, mohlo by to znamenat vývojové opoždění nebo jinou vývojovou poruchu.
Ještě slovo o pozornosti. To je totiž jedna z nejdéle se vyvíjejících a nejdéle zrajících duševních funkcí – od narození až kamsi za dvacítku. Je nutná k tomu, abychom se na něco mohli delší dobu soustředit, abychom mohli vnímat, abychom se mohli učit. Je tedy i velmi důležitým činitelem ve výchově. Od tří měsíců dítě svou pozornost začíná pozvolna kontrolovat samo. Vnímá do značné míry to, co chce a co je zajímá. Pro vychovatele z toho plyne, že chtějí-li udržet delší chvíli pozornost dítěte, musejí vystihnout stav jeho příznivého naladění, což dále předpokládá, že dítě už trochu znají, že rozumějí jeho biorytmům, že za vším tím, co je obecně lidské a co je dáno vývojovými zákonitostmi, dovedou postřehnout i to, co je jen jeho osobní, individuální jedinečné.
Pokud jde o podněty, nesmíme dítě překvapovat neustále něčím novým a nezvyklým, ale měli bychom to známé vždy jen trochu obměnit, pozměnit, posunout, upravit, aby to bylo jen lehce jiné. Prakticky to znamená měnit poněkud tón hlasu, stavět svůj obličej do poněkud jiného úhlu, nabízet mu hračku jednou z té, podruhé z jiné strany.
Přeskočme teď do pátého a šestého měsíce. Tady někde jsou začátky učení a učení má ovšem své podmínky a své zásady. Jednou z nich je, že se určité situace musejí opakovat a že ve věcech kolem dítěte musí panovat určitý pořádek a určitý řád. To znamená, že určitý řád musejí zachovávat i jeho lidé v zacházení s ním. Psychologové dokonce soudí, že potřeba smysluplného světa je jednou ze základních psychických potřeb, která má být uspokojena v pravý čas a v pravé míře, má-li se dítě po duševní stránce vyvíjet zdravě.
V poslední čtvrtině prvního roku života jde u dítěte o vytvoření zásadní a základní důvěry v lidi. Z té pak vyplývá i důvěra v sebe. Není-li toto vývojové období dobře prožito, hrozí nebezpečí, že místo důvěry bude průvodcem dítěte do dalšího života nedůvěra. Proto ještě jednou pozor! Tak jako pro základy v učení, tak pro základy v citových vztazích je dobře, aby prostředí, které rodiče dítěti vytvoří, bylo citově vřelé a pokud možno stálé. Proto například z psychologického hlediska nám nemůže být rozvod rodičů, ani když k němu dojde už během prvního roku života dítěte, zcela lhostejný.
Od jednoho do tří let
Období kolem jednoho roku je zajisté velmi významné proto, že se tu objeví dvě pozoruhodné dovednosti, které významně posunují vývoj dítěte specificky lidským směrem – jsou to první kroky a první slova. Budiž řečeno, že děti s opožděným vývojem řeči (což nadělá rodičům nemálo starostí) v naprosté většině případů své opoždění doženou. Ovšem porada s dětským psychologem pro případ, že by se dalo nějakým záměrným postupem pomoci, nemůže nikdy škodit.
Přibližně od 12 do 15 měsíců je u většiny dětí vhodná doba, aby se učily chodit na nočník. Teprve nyní, kolem 15 měsíců, je nervový systém dítěte zpravidla k takovému nácviku náležitě zralý.
Zatímco nácvik dětí na nočník se v našich rodinách daleko spíše předbíhá, než promeškává, s kapesníkem je tomu naopak. Nudle u nosu se mnohým dětem utírá třeba až do pěti let. (Někteří lidé se dokonce pořádně nenaučí smrkat ani do dospělosti.) A přitom i pro tento důležitý hygienický návyk je organismus dítěte dosti zralý kolem 15 měsíců. Jestliže učíme dítě čistit si nos neboli smrkat, řídíme se týmiž zásadami jako u nočníku. Nemá to být dítěti nepříjemné (alespoň ne příliš). Má mu to přinášet pocit společenské důležitosti a samostatnosti. Musí mu být jasné, co od něho chceme, a musíme s ním činnost trpělivě opakovat. A za dobrý výkon musí dostat náležitou pochvalu!
Do dvou let a pak v rozvinutějších formách dál a dál se jeho citové a společenské vazby budou rozšiřovat. Dítě dospěje k představě rodiny a domova. Psychologická zkoumání ukázala, že vědomí vlastního „já“ se nevytvoří jen ze vztahu „já“ a „ty“, nýbrž že je k tomu třeba ještě někoho třetího – tedy „já“, „ty“ a ještě „on/ona“. A je-li ještě někdo čtvrtý a pátá, je to jen k dobrému. Nyní se dobře ukazuje, že do rodiny patří i babičky a dědečkové (i když v ní nemusejí být zabydleni), další příbuzenstvo, blízcí přátelé a ovšem (a nezastupitelně!) i sourozenci dítěte. Od této doby se z hlediska přiměřené sociální stimulace stává nevýhodou, je-li dítě vychováváno třeba jen samotnou, osamělou matkou (a ovšem, třeba i samotným otcem). Příliš dlouho zůstává na úrovni „já“ a „ty“, takže ani jeho vlastní sebeuvědomění se nemůže tak snadno a rychle vytvořit. Stejně tak se v řadě studií potvrdilo, že nevýhodou pro vytváření vlastní identity, tj. vlastního „já“ dítěte, je život v širší komunitě, které bývaly rozšířeny v Německu, ve skandinávských zemích a jinde na Západě. Tam v pochopení vztahů naopak dítěti brání jejich množství, malá trvalost a malá určitost.
Výchovný nápor na identitu dítěte může být veden pozitivním směrem (dítěti dáváme na vědomí, jak je pro nás důležité, milé a vzácné), ale i negativním (dáváme mu na vědomí, že je nám přítěží, že nám tzv. zkazilo život apod.). Tuto identitu si pak dítě ponese dále do života a podle toho, byla-li pozitivně, nebo negativně formována, bude mít toto naše dítě spíše důvěru nebo nedůvěru v sebe, bude spíše přijímat úkoly, než před nimi ustupovat.
Kolem dvou let se děti většinou až nápadně moc vztekají, vzdorují a bývá s nimi těžké pořízení. Dovedou sebou pěkně mrsknout na zem, kopat dokola a ztropit scénu na celou tramvaj nebo na celý supermarket. Dětské vztekání není nějaká porucha ve vývoji, není to ani špatné znamení do budoucna, není to dokonce ani žádná chyba ve výchově. Je to prostě důsledek pokroku ve vývoji osobnosti. Dá se vypočítat, že nejméně polovina dětských zlostných a vzdorných záchvatů je vyprovokována tím, že my dospělí příliš spěcháme a nemáme čas se s dítětem bavit. Že na ně křičíme, místo abychom na ně mluvili s klidnou rozhodností. Pokud je to tedy možné, konfliktům předcházejme. To samozřejmě neznamená povolit dítěti všechno, co si vymáhá. (Nadále trváme na tom, že něco „se smí“, „něco nesmí“ a „o něčem se můžeme v klidu dohodnout“.) Psychologická poučka praví, že nemá mnoho smyslu dítě za nějaký jeho záchvat zlosti nebo vzdoru trestat. Tady totiž nejde o rozum, ani o charakter, ani o mravní záležitost. Je to prostě projev slabosti adaptačních mechanismů nevyspělého organismu dítěte.
Konec třetího roku dítěte znamená pro dítě z psychologického hlediska velký vývojový předěl. Loučí se svým časným dětstvím, kdy žilo pod ochrannými křídly svých lidí v ochranných zdech svého domova. Nyní tyto hranice překračuje.
Věk předškolní
Jesle jsou zařízením pro dospělé a děti samy by si je nikdy nevymyslely – kdežto mateřská škola je zařízením pro děti a děti by si ji vymyslely, i kdyby v dnešní podobě nebyla. Prostě ji potřebují! Předškolní dítě po třetím roce za normálních okolností překračuje hranice svého nejbližšího rodinného okruhu a k vědomí vlastního „já“, tj. k své identitě, přidává nový významový prvek – vztah k druhým dětem, k svým vrstevníkům, ke své generaci. Můžeme si všimnout, že v tomto předškolním věku naprostá většina dětí po společnosti druhých dětí vysloveně touží. Jsou celé šťastné, když si jich druhé děti všimnou, když je vezmou do hry, když se před nimi samy mohou trochu předvést a vytáhnout.
Ze všeho nejvýznamnější však je, že v tomto věku na podkladě vývojových zisků v oblasti intelektové i citové se kladou základy pro vztah nad jiné vzácný, ušlechtilý a povznášející – totiž pro přátelství. Kdo by byl o možnost takových vztahů v životě ochuzen, byl by opravdu chudák. Musí být tedy naší přední vychovatelskou starostí připravit k tomu dítěti vhodné podmínky. V tomto smyslu platí, že děti, které nemají možnost do mateřské školy chodit, jsou do jisté míry ochuzovány. Samozřejmě jsou děti úzkostné či s jinými rysy osobnosti, které jim odloučení od rodiny a zapojení do dětské společnosti méně nebo více ztěžují. Tyto děti chráníme a hledáme pro ně jiné socializační postupy. Rozhodně to není nějaká vývojová tragédie – dá se toho pro takové děti i bez mateřské školy udělat hodně!
V jednotlivých případech se může mateřská škola stát i vysloveně terapeutickým prostředím. Společnost druhých dětí, jejich hra a hračky, to je i pro velmi úzkostné a nepřizpůsobivé dítě velkým lákadlem. Odtud může vycházet postupné psychické otužování dítěte.
Období vzdoru pomalu přechází nebo už přešlo docela a nastoupilo období tzv. konformity, což znamená, že dítě vysloveně chce vypadat jako ostatní, dělat to, co dělají druzí, a chápe (a více než kdykoli později v životě je ochotno dodržovat) to, „co se dělat má“ a „co se dělat nemá“.
Nyní je nejvhodnější čas pustit se do zápasu s náročnějšími úkoly, například naučit dítě omezovat se v jídle a nepřejídat se, omezovat sladkosti, dodržovat určitou životosprávu. Přitom samozřejmě my jako vychovatelé musíme sami sobě uložit určité hranice ve svých požadavcích na vymáhání konformity dítěte. Přeženeme-li ji totiž, vzbudíme zákonitě nekonformitu čili odpor a vzdor dítěte nebo jiné jeho obrané reakce, z nichž ty neurotické, úzkostné, útlumové jsou pro další výchovu patrně nejnebezpečnější. Zvláště z tohoto hlediska pozor na typický rodičovsko-babičkovský sklon nutit děti do jídla nebo omezovat či rozšiřovat jejich záliby a potřeby podle své představy.
Co dále nepromeškat? Je třeba velice dbát na to, aby se dítě tomu, čemu je učíme, naučilo správně! Co se v tomto období do psychického i fyzického organismu dítěte špatně zabuduje, to se pak velmi obtížně odstraňuje. Nervové buňky, mladé, plastické a vnímavé, a to především ty mozkové, vezmou totiž určitý pohyb za svůj a uloží si jej hluboce do svého programu.
K společenskému chování patří také návyk uklízet po sobě hračky a vůbec udržovat ve svých věcech pořádek. Vést k tomu dítě od časného předškolního věku je vynikající výchovný vklad do budoucnosti. Ke společenským návykům bych počítal ještě i chování, kterým my dospělí překonáváme své osobní sobectví a kterému bychom měli naučit i své děti. Teď v jejich předškolním věku je k tomu pravý čas. Mám na mysli docela prostě „udělat někomu radost.“ Hledejte a vytvářejte příležitosti, kdy můžete spolu s dítětem udělat pro někoho něco dobrého!
V intelektuálním vývoji dítěte předškolního věku dochází k zajímavému pokroku. Je to schopnost vnímat nejen celky, ale i podrobnosti na nich, věci skládat a rozkládat, z kousků složit obrazce, dívat se složitým věcem na kloub. Hračkou této epochy je například lego. Neměli bychom tedy poslední předškolní rok našeho dítěte promeškat, ale měli bychom zrakovou a sluchovou analýzu a syntézu cvičit. Co to znamená? Nejrůznější skládačky a stavebnice jsou dnes samozřejmou součástí dětského repertoáru hraček. Horší to však bývá s podněty v oblasti sluchové.
Předně bychom měli naučit dítě rozlišovat zvuky jednotlivých hlásek. Řekneme třeba slovo „rak“ a ptáme se dítěte, co bylo na začátku – jaká hláska. Vyslovujeme zřetelně. Když dítě zvuk první hlásky nepostřehne, napovíme mu, znovu zřetelně slovo opakujeme a první hlásku zdůrazňujeme. Pak se snažíme zaměřit pozornost dítěte na poslední hlásku, pak na prostřední hlásku, až se nakonec dítě naučí hláskovat celé jednoduché slovo.
výňatky jsou z knihy prof. Zdeňka Matějčka Co, kdy a jak ve výchově dětí, Portál 1999
Vademecum zdraví Podzim 2006
