Akupunktura je stará čínská léčebná metoda. Patří do tradiční čínské medicíny, kam mimo akupunktury přiřazujeme ještě léčbu bylinami, masáže, léčebnou gymnastiku, dechová cvičení, duchovní cvičení a řádné stravování.
Co znamená slovo akupunktura?
Výraz akupunktura je složen ze dvou latinských slov : akus – jehla a punctura – nabodnutí. Volný překlad tedy znamená nabodávání jehlami. V čínském originále se metoda jmenuje čen – tiou. Jde opět o složené slovo: čen – kovová jehla a tiou – páliti. Na rozdíl od latinského názvu, zahrnuje čínský výraz i druhý způsob ošetřování akupunkturních bodů, kterým je moxování. Při něm je využíváno teplo, které vzniká pálením moxy.
Akupunktura vychází z čínské filozofie
Akupunktura je metoda, která pracuje s bioenergiemi. V čínské medicíně je tato energie nazývána čchi. Základním cílem léčby je harmonizace toku energie po akupunkturních drahách. Akupunktura se snaží navodit v organismu ztracenou energetickou autoregulaci a využít k uzdravení jeho vlastní energetický potenciál. Původní teorie stojí na třech základních pojmech. Učení o jinu a jangu, učení o čchi a učení o pěti prvcích. Tradiční čínská medicína vychází z toho, že princip polarity v přírodě je chápán v nejširším slova smyslu. Je zde představa neustálé proměnlivosti všeho pozemského i kosmického bytí. Celý vesmír, nebe, země a člověk vibrují v harmonických kmitech mezi dvěma póly – životními principy jinu a jangu. Celý světový prostor je vyplněn čchi. Člověk je chápán jako jedna z forem čchi, která je vysoce koncentrovaná, organizovaná a harmonická. Vše na světě se dá přiřadit k pěti prvkům, či spíše k pěti hybným silám světa. Jedná se o původní zdroje diferencované čchi, která svými charakteristikami určuje povahu věcí a jevů, jež k určitému prvku náležejí. Tím vznikají soubory věcí, jevů, ale i planet, čísel, chutí, emocí, zvuků, barev, světových stran, orgánů, tkání, ročních období a také dvou akupunkturních drah: jedné jinové a druhé jangové, které patří k jednomu prvku. Hlavních párových akupunkturních drah je 12. Důležité a prakticky hojně využívané jsou i nepárové dráhy: přední střední a zadní střední dráha. Akupunktura je poměrně složitý systém vztahů, který navíc pracuje ještě s drahami mimořádnými, spojovacími atd. Celý systém je dynamický a velmi ucelený. Zajímavé je, že současný systém, podle kterého se v dnešní době léčí, je stejný jako před tisíci lety. Představa o fungování organismu je stabilní a do dnešní doby zcela platná a plně využitelná.
Diagnostika čínské medicíny
Tradiční čínská medicína rozděluje příčiny nemocí do tří skupin. Příčiny zevní zastupuje „šest zlých nemocí“, příčiny vnitřní představuje „sedm hnutí mysli“ a příčiny ostatní pak nadměrné pití a jídlo, únava a podobně. Jak je vidět z uvedeného dělení, nalézá tradiční čínská medicína příčiny onemocnění i v lidské psychice. V dnešní terminologii počítá hlavně s emocemi, jejichž intenzita přestoupí přípustnou mez. Pokud je některá z emocí chronicky potlačovaná a nemá možnost volně se projevit , může tento stav rovněž způsobit vážné onemocnění.
Diagnostika se opírá o vyšetření pohledem, dotazováním, pomocí sluchu a čichu, pohmatem a vyšetřením pulsu. Pro diagnostiku je nejdůležitější hlavně vyšetření jazyka a pulsu. To, čeho si všímá klasická čínská medicína, je odlišné od naší moderní diagnostiky. Hodnotí například 24 základních kvalit pulsu na šesti povrchových a šesti hloubkových pozicích. Klasická medicína hodnotí hlavně frekvenci pulsu.
Jak akupunktura funguje?
Akupunkturou lze léčit všechny poruchy zdraví, které jsou ve stádiu bioenergetické či funkční poruchy. Akupunktura nám umožňuje léčit energetické poruchy bez toho, aby se klinicky projevily. Jak praví klasik Lao-c v knize Tao te ting: „Zadržte tedy zlo, pokud neexistuje, a poruchu, pokud se neprojeví“. Převedeme-li účinky akupunktury do jazyka klasické západní medicíny, dá se hovořit o analgetickém, protialergickém, protizánětlivém, spasmolytickém, vegetativně stabilizačním, imunomodulačním či homeostatickém působení. Je však třeba si uvědomit, že akupunktura dosahuje těchto účinků jinými mechanismy než klasická léčba léková.
Využití akupunktury
Akupunktura se v dnešní době výrazně uplatňuje při léčbě bolesti, zejména zad, hlavy a pohybového aparátu. Stejně dobře je však použitelná i u funkčních poruch dýchacích cest, zažívacího ústrojí, krevního oběhu, močových cest, alergií, onemocnění kůže, problémů gynekologických, imunity či chronické únavy. Velmi dobře se uplatňuje i u nepokročilých duševních rozladění, k nimž dochází v dnešní uspěchané, náročné a na výkon zaměřené době poměrně často. Akupunktura je účinná tím méně, čím pokročilejší je poškození struktury organismu. Pokud má např. někdo vážnou artrózu kyčle s odumřením hlavice kosti stehenní, je na místě spíše operační ortopedické řešení než akupunktura. Ta tedy, obecně řečeno, není vhodná pro závažná onemocnění spojená s pokročilými patologicko-anatomickými změnami. Léčení akupunkturou probíhá většinou v sériích. Nejčastější počet sezení je od 5 do 10. Mezi jednotlivými sezeními je interval, který trvá u chronických onemocnění asi jeden týden. Neplatí to však zcela striktně. Sezení lze provádět u akutních problémů častěji, jinak mohou být intervaly i delší než týden. K akupunktuře se dnes využívá i mikrosystém ucha, který však do klasické akupunktury nepatří. Akupunkturní body se ošetřují napichováním speciálními jehlami či moxováním. V dnešní době se však k ošetření bodů požívají i jiné způsoby. Nejběžněji to bývá laser, elektrické proudy, magnety či presurní kuličky z různého materiálu.
Klady a zápory akupunktury
Výhodou akupunktury je, že je účinná, bezpečná a v porovnání se klasickou moderní medicínou i ekonomicky nenáročná. Akupunktura nezná pojem vedlejších příznaků, jako je tomu při používání léků. Nicméně, při chybné diagnóze, nesprávném výběru bodů, nesprávné volbě způsobu ošetření či nesprávné frekvenci akupunkturních sezení, je možné pacienta poškodit. Jedná se však většinou o poškození na úrovni energo-informační, které pro pacienta zdaleka nebývá tak devastující. V každém případě, pokud se někdo rozhodne léčit akupunkturou, měl by si vybrat řádně proškoleného akupunkturistu. V dnešní době by to u nás neměl být problém, vzhledem k tomu, že postgraduální školení lékařů v akupunktuře má u nás dlouholetou tradici a je na vysoké úrovni.
Rozdíly mezi západní a východní medicínou
Velmi často je diskutována otázka, zda je léčbu akupunkturou možné kombinovat se západní léčbou. Odpověď na tuto otázku není snadná. Pro akupunkturistu by bylo nejjednodušší, kdyby mohl svých znalostí plně využít bez rušivých a komplikujících vlivů. V dnešní době je však obtížné se negativním vlivům v podobě metod klasické medicíny vyhnout, a tak nezbývá, než je respektovat a počítat s nimi. V žádném případě však nelze měnit či rušit léky, které jsou pro život pacienta nezbytné. Mám na mysli např. inzulín, léky používané k léčbě srdce či léky na astma. Některé medikamenty však jdou principiálně proti akupunkturní léčbě, a tam je nutné individuálně zvážit, zda vůbec s léčbou začínat. Je tomu například tehdy, když pacient užívá kortikoidy.
Pokud srovnáváme akupunkturu s klasickou západní medicínou, spočívá hlavní rozdíl v základním přístupu k léčbě, k lidskému zdraví a člověku vůbec. Tato zásadní odlišnost je dána filozofickým pojímáním světa. Klasická medicína vychází z descartesovského pojetí člověka jako živého stroje, akupunktura z jeho chápání jako součásti kosmického řádu. Klasický lékař bojuje proti příznakům, nahrazuje chybné součásti. Lékař-akupunkturista se snaží, aby zákonům, které jsou obecně platné, vyhověl. Klasická medicína je založená na rozumovém uvažování, akupunktura více na subjektivních pocitech, vnímavosti, empatii či intuici lékaře. Klasická léčba je zaměřená většinou na symptom. Akupunktura se snaží o vytvoření dynamické energetické rovnováhy, jejímž důsledkem je vymizení symptomu. Akupunkturista se dívá na symptom jako na projev, ze kterého lze nahlížet stav organismu jako funkční celek.
Pokud se snažíme najít společné rysy klasické medicíny a akupunktury, nejblíže má akupunktura k celostnímu, holistickému či psychosomatickému pohledu na zdraví a nemoc.
Dá se říci, že pacientů, kteří vyžadují tento celostní pohled na chronicky nemocného člověka, u nás stále přibývá.
MUDr. Ivan Vondřich
Vademecum zdraví Podzim 2006
