Kardiologická klinika Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) patří ke špičkovým pracovištím nejen u nás, ale i v Evropě. Nejen o tom, co obnáší řízení takovéto instituce, jsme si povídali s jejím přednostou Prof. MUDr. Josefem Kautznerem.
Jaká byla vaše cesta k medicíně?
Ve svém životě jsem se ke všemu dostával jakoby náhodou. Původně jsem chtěl studovat stomatologii, můj kamarád měl totiž otce stomatologa, a tak jsme se rozhodli, že spolu půjdeme na zubní. Jenže já jsem se tam tenkrát nedostal, a tak jsem šel do tzv. nultého ročníku, což byla taková přípravka, z níž bylo poněkud snazší se dostat na medicínu. Během toho nultého ročníku jsem se ocitl jako laborant na patologii a tam jsem si uvědomil, že stomatologie není pro mě, a rozhodl jsem se studovat všeobecné lékařství.
Ke kardiologii jste se pak dostal také náhodou?
Ani kardiologií jsem se nechtěl původně zabývat. Když jsem dokončil medicínu, začal jsem dělat plicní lékařství v mimopražské nemocnici. Na předatestační stáž jsem se dostal náhodou na II. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se dělala kardiologie. Tam mě přesvědčili, abych šel dělat srdeční katetrizace, které se tehdy začaly rozvíjet. Když jsem s tím začal, tak mě to zpočátku hrozně stresovalo, představoval jsem si, co všechno může takový katetr v srdci způsobit, třeba ho propíchnout apod. Proto jsem byl zpočátku rád, když jsem výkon dělat nemusel. Jenže postupně mě to začalo bavit a začal jsem získávat potřebnou jistotu. Srdeční katetrizace mi najednou učarovaly a jediné, co jsem nechtěl dělat, byly implantace kardiostimulátorů a léčba arytmií. To mi přišlo složité a nezáživné. A zase zasáhla náhoda. Můj kolega se vrátil z Anglie a začali jsme spolu dělat první elektrofyziologická vyšetření. Později jsem se sám dostal do Anglie a byl fascinován prvními katetrizačními ablacemi. Po návratu jsem je začal dělat a nakonec došlo i na kardiostimulátory. Prostě jak říkám, ke všemu jsem se ve svém životě dostal nějakou náhodou a nakonec jsem skončil u toho, co jsem předtím nechtěl dělat.
Za dobu, co se kardiologii věnujete, prošel tento obor jistě značnými proměnami. Jaký vývoj ve svém oboru očekáváte do budoucna?
Vývoj jde strašně rychle dopředu a těžko předvídat, co se v budoucnu uplatní. Například v USA jsou dnes desítky firem, které vymýšlejí technologii, kterou by se dala úspěšně odstranit fibrilace síní. Zkouší katetry s laserem, ultrazvukem, kryoenergií – zkrátka všechno možné. Existují jiné firmy, které zase vymýšlejí, jak by se daly chlopně nahrazovat bez operace. Studuje se i buněčná terapie, která by měla umožnit opravu postižených orgánů z tzv. kmenových buněk. Ale která z těch technologií se nakonec uplatní, je dnes těžké odhadnout. Teprve až se dostanou do klinického zkoušení, bude možno odhalit i jejich případné slabé stránky a posoudit jejich skutečný význam.
Dnes řídíte Kliniku kardiologie IKEM. Jaké je její postavení v rámci českého zdravotnictví?
Klinika kardiologie byla u nás prvním samostatným kardiologickým pracovištěm a dodnes je naším největším pracovištěm, které se zabývá kardiologií. Máme 84 lůžek, která jsou určena výlučně kardiologickým pacientům, a jsme schopni řešit největší spektrum srdečních onemocnění. Disponujeme intervenční kardiologií a možnostmi kompletní neinvazivní diagnostiky. Jsme jedním ze dvou center u nás, kde se léčí plicní arteriální hypertenze. Léčíme pacienty s nezvládnutelným srdečním selháním a v rámci Kardiocentra IKEM máme možnost provedení transplantace srdce nebo srdce a plic. Dále jsme vedoucím pracovištěm pro léčbu arytmií u nás, a to jak spektrem výkonů, které u nás provádíme, tak i jejich počtem. V současné době máme k dispozici i katetrizačního robota, kterého má jen několik center na světě. Pokud jde o počet výkonů, které jsme na něm provedli, tak jsme třetí na světě. Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že naše klinika patří jako celek k předním evropským pracovištím.
Čím se jako přednosta kliniky musíte zabývat?
Musím se starat o chod kliniky, tedy o všechno, co k tomu patří. Konkrétně to znamená, že musím zajišťovat ekonomické aspekty provozu, tedy aby pracoviště vydělávalo, dále samozřejmě zodpovídám za úroveň medicíny na celé klinice, tedy i za to, jak jsou na svou práci lékaři připraveni, a v neposlední řadě i za to, jak se personál chová k pacientům. Pracuje u nás 54 lékařů, zhruba 140 sester a laborantů, osm biomedicínských inženýrů a další personál.
Těžištěm práce přednosty kliniky je tedy administrativní práce?
Asi nejsem typický přednosta, protože typický přednosta sedí v kanceláři, má tam uklizeno, je kdykoli na telefonu, chodí na schůze a občas odjede někam přednášet. Já věnuji administrativě asi tak třetinu svého času, další třetinu trávím na katetrizačním sále nebo ambulanci, a tu poslední třetinu jezdím po různých kongresech, sympoziích a schůzích. Jsou období, kdy jsem skoro každý týden alespoň jeden nebo dva dny v zahraničí.
Kterou z těchto činností děláte nejraději?
Baví mě všechno, ale ta administrativa přece jen nejméně. Nejraději jsem na sále. Tam máte možnost konkrétně někomu pomoci, a to také člověka nejvíce motivuje.
Potýkáte se s neustálým nedostatkem času. Jak to snáší rodina?
Dneska už jsou děti samostatné, tak už to takový problém není. Ale když byly malé, přinášelo to problémy a rodina tím opravdu trpěla. Strávil jsem celkem asi dva roky v zahraničí sám a o děti se starala manželka. Když jsem byl v Anglii, byli jsme tam všichni společně více než rok. Děti musely chodit do anglické školy. Pokud jde o manželku, ta je také lékařka. I když pracuje zde v IKEM, vídáme se tak jednou nebo dvakrát týdně, protože buď slouží ona, nebo já cestuji. S časem je to tedy opravdu zlé, ale je třeba si uvědomit, že není možné být na špičce a nic tomu neobětovat. V tom je to v medicíně stejné jako třeba ve vrcholovém sportu.
Když už nějaký volný čas získáte, jak nejraději odpočíváte?
Dříve jsem hrával hokej, dnes, když mám čas – a volný mám tak každý druhý víkend, nejraději si obuji kolečkové brusle a jedu se projet. Jinak jezdím na kole, v zimě lyžuji, zkrátka snažím se udržovat v kondici. Kromě sportu se věnuji fotografování, kterým se zabývám už od dětství, a také mám rád výtvarné umění. Kdykoli se ocitnu v cizině, nevynechám jedinou příležitost navštívit tamní galerie, myslím, že už jsem všechny významné prošel. Mám ovšem vztah i k hudbě, naše dcera studuje na konzervatoři hru na housle. Pokud najdu čas, snažím se navštěvovat i koncerty.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Léto 2008
