Podle statistik vychází ve Středoafrické republice asi 3,5 lékaře na sto tisíc obyvatel. To máte, jako kdyby v Praze bylo pětatřicet doktorů… Pomáhat druhým lidem je výsostným posláním medicíny. Jsou však oblasti, kde se této pomoci lidem tragicky nedostává. Naštěstí ale existují jedinci i celé organizace, které se snaží nejchudším lidem planety alespoň základní zdravotní péči poskytnout. Jedním z takových lidí je i český chirurg MUDr. Marcel Drlík, který sám navštívil čtyřikrát Středoafrickou republiku.
Co vás vůbec přivedlo k nápadu odjet léčit do Afriky?
O vycestování jsem uvažoval už během studií. Lákalo mě poznat něco nového, rozšířit si obzory, ale samozřejmě jsem chtěl také pomoci tam, kde je to potřeba. Takže už po škole, v devadesátých letech, jsem se obracel na různé instituce, ale všechno bylo marné, protože v devadesátých letech si lidé hleděli v prvé řadě sami sebe a projekty týkající se humanitární činnosti neměly moc šanci na úspěch. Náhodou jsem ale narazil na jednoho starého italského misionáře, který v Africe pracoval. Dostal jsem na něj kontakt od jedné kamarádky, setkali jsme se a já jsem mu vyprávěl o svých plánech a snech. On mě vyslechl a sdělil mi, že to nebude takový problém. Může mi prý prostřednictvím řádu karmelitánů zajistit v Africe ubytování a stravu, ale ostatní, že je na mně. Karmelitáni byli velice rádi, že tam budou mít lékaře, protože oni se zaměřují především na budování škol a na zdravotnickou činnost nejsou vybaveni. Tak jsem odcestoval jako dobrovolník, tedy bez nároku na plat, ale měl jsem zázemí a to bylo nejdůležitější.
Co musí uchazeč o práci ve třetím světě zvládnout, aby mohl vycestovat?
Za prvé musí umět alespoň jeden místní jazyk. To byla v mém případě francouzština. Na místě se pak musí zpravidla doučit i domorodý jazyk. Ve Středoafrické republice je to sango. Naštěstí je to jazyk, který je docela jednoduchý, takže i ten se mi podařilo zvládnout. Kromě jazyka musíte mít také nějaké odborné zaměření, prostě umět nějaké řemeslo, které můžete předávat ostatním. Přitom nemusíte být zrovna doktor, můžete být opravářem aut nebo třeba zemědělcem, ale například jako filozof tam asi moc platný nebudete.
Absolvoval jste před odjezdem nějakou speciální přípravu?
Protože jsem věděl, že tam nebudu působit pouze jako chirurg, ale že budu muset dělat všechno, tak jsem se snažil doplnit si vědomosti i z jiných oborů. Jedna z mých bývalých spolužaček, nyní gynekoložka, mi například vysvětlovala, jak se pracuje s porodnickým ultrazvukem. Chodil jsem také na dětské oddělení, abych měl nějakou pediatrickou praxi. Navíc jsem těsně přede odjezdem absolvoval kurs tropické medicíny na univerzitě v Lyonu. Samozřejmě jsem si tam také dopilovával francouzštinu, ale hlavně je to škola, která má ohromnou tradici. Francie má koloniální minulost a spousta jejich lékařů v Africe působila, takže jsou tam lidé, kteří k tomu mají hodně co říci. Ten kurs mi hodně pomohl. Druhou část mé přípravy pak představovalo shánění zdravotnického materiálu. Sháněl jsem všechno možné včetně léků, abych tam nejel s holýma rukama.
To jste si musel shánět i zdravotnický materiál?
Ano, ale ten mi pak v průběhu roku začal samozřejmě docházet. Měl jsem však štěstí, protože jsem tam narazil na jednoho Němce z rozvojového programu německé vlády. Měl nějaké zdravotní problémy, já mu pomohl a on mi zase na oplátku nabídl, abych mu sepsal, co všechno potřebuji a on že mi to u nich sežene. Tak jsem si sedl, napsal žádost nejprve na tři přístroje a pak ji drze ještě rozšířil o padesát dalších věcí. Oni mi to pak skutečně poslali.
Jak vůbec vypadá zdravotnictví v Africe?
Podle statistik vychází ve Středoafrické republice asi 3,5 lékaře na sto tisíc obyvatel. To máte, jako kdyby v Praze bylo pětatřicet doktorů…
K tomu si ještě připočtěte, že zde není žádný systém zdravotního pojištění, a tak i ti nejchudší lidé na venkově musí platit hotově. Není divu, že zdravotní personál utíká do hlavního města. Tam působí i většina lékařů. Co se pak postavení lékaře týče, tak tam se na žádné specializace nehraje. Doktor prostě musí dělat všechno. Navíc tam zpravidla platí, že jedna nemocnice rovná se jeden lékař. Naštěstí mu však hodně pomáhají domorodé zdravotní sestry, které základní provoz dobře zvládnou. Ty schopnější tam pracují na místech, které u nás zastávají lékaři s první atestací. Tyto domorodé sestry jsou schopné provést i jednoduchou operaci. Víte, ono to při jednom lékaři v nemocnici ani jinak nejde. Takže zdravotní péče v subsaharské Africe stojí především na středním zdravotnickém personálu.
Neonemocněl jste nějakou exotickou chorobou?
Když budete dodržovat základní hygienická pravidla, tak není riziko nákazy nijak vysoké. Statistiky nakonec ukazují, že největším zdravotním problémem humanitárních pracovníků jsou následky autonehod. Z toho je vidět, že největším nepřítelem humanitárního pracovníka je jeho vlastní nekázeň. Malárii jsem tam ale v průběhu ročního pobytu jednou měl. Je to horečnaté onemocnění, které když podchytíte včas, je dobře léčitelné.
Máte nějaký zážitek, na který nerad vzpomínáte?
Léčil jsem tam jednu holčičku s těžkou tuberkulózou a naprosto se mi to nedařilo. Ležela v nemocnici už asi čtyři měsíce, a i když jí nebylo dobře, neztrácela optimismus. Každé ráno mě vítala úsměvem, pořád věřila, že se uzdraví, ale bohužel, přes veškerou naši snahu, se to nepodařilo a nakonec zemřela. To mě tehdy hodně vzalo.
Na co naopak rád vzpomínáte?
Měl jsem jednoho asi pětatřicetiletého pacienta a on si přibližně pět let před tím zlomil nohu. Do rány se mu dostala infekce, a tak trpěl chronickým zánětem kosti. Protože nemohl pořádně chodit, nemohl ani pracovat. Stal se takovým místním bezdomovcem. Protože měl bolesti, pokoušel se je tišit místními rostlinnými drogami, až se na nich stal závislým. Když přišel do nemocnice a viděl jsem ho, tak musím říct, že se mi do operace ani trochu nechtělo. Takový zákrok by byl problematický i u nás. Ale zkusili jsme to, operace se zdařila a on, jak musel dlouho ležet v nemocnici a nemohl si jít hledat ty své rostliny, prošel si nakonec i abstinenčním syndromem. Zkrátka měl to v jednom i s odvykací kůrou, takže se nám ho nakonec podařilo úplně vrátit do normálního života. Když jsem se pak do Afriky po pár letech znovu přijel, tak mě ten pacient přišel pozdravit, a kdyby se mi znovu nepředstavil, tak bych ho byl vůbec nepoznal. Byl statný, dobře oblečený, plný života a za odměnu mi přinesl kuře. Byl to pro mě moc pěkný zážitek.
Váš nejdelší pobyt v Africe trval rok. To je poměrně dlouhá doba. Nechybělo vám tam něco, na co jste byl z Česka zvyklý?
Nemáte tam kino, divadlo, televizi, takže tam žijete jakoby ve vyhnanství. Člověk si také potřebuje čas od času s někým popovídat, a i když umíte cizí jazyk dobře, chybí vám tam kulturní pozadí, takové to porozumění drobným narážkám v řeči. Zkrátka, čeština vám za ten rok začne chybět. To samé s jídlem. Po nějakých osmi měsících v Africe bych dal veškeré svoje úspory za párek nebo nějakou uzeninu. Ale objektivně musím říct, že jsem tam nikterak nestrádal. Naopak. I když jsem si při odjezdu myslel, že tam jedu „něco dát“, tak teď s odstupem vidím, že jsem nakonec mnohem více dostal.Byla to velká škola života.
Jak jste v Africe odpočíval?
V nemocnici jsme býval dopoledne nebo odpoledne. Noční služby jsem nesloužil. Ale protože jsem bydlel od nemocnice asi jen dvě stě metrů, tak když bylo nutno v noci operovat, prostě si pro mě přišli. Byl jsem tedy ve službě vlastně čtyřiadvacet hodin denně. Takhle to šlo několik týdnů a pak byl člověk tak unavený, že si musel nějak odpočinout. Kdybych ale zůstal ve městě, neunikl bych, protože by mě hned vyhledali s nějakým dalším problémem. Jedinou možností bylo na nějakou dobu odjet pryč z města. Zpravidla jsem odjížděl na nějakou sousední misii, která byla třeba sto padesát, tři sta kilometrů vzdálená. Tam jsem chodil na procházky, popovídal si, odreagoval se a za několik dní jsem se odpočinutý zase vrátil zpátky.
Co všechno je potřeba si představit pod označením „misie“?
Misionáři jsou dnes v podstatě jediní běloši, kteří ve Středoafrické republice působí. V důsledku různých převratů a válek odtamtud prakticky všichni běloši odešli.Misionáři pak mají v zemi vytvořenu určitou síť center, jimž se právě říká misie. Jsou to vlastně jakési kláštery, které se snaží napomáhat rozvoji té které oblasti.
Nenarazil jste na nějaký konflikt způsobený odlišnými kulturami?
Každému mohu doporučit, aby v Africe raději co nejméně gestikuloval, protože spousta gest tam má jiný význam než u nás. Navíc jsou tam některé věci tabu, zkrátka se o nich nemluví.Vám se pak může velice snadno stát, že se dostanete do trapné situace. Byl jsem například pozván na oběd k jednomu kolegovi lékaři a ten zrovna podával vařeného varana, což je taková velká ještěrka. Po chvíli jsem si všiml, že jeho žena nejí. Když jsem se zeptal proč, bylo mi vysvětleno, že jde o jídlo, které ženy tradičně nejedí.
Byla nějaká jídla, kterým jste se raději vyhýbal?
Skončil jsem na úrovni obojživelníků a bezobratlých. Hmyz už jsem nejedl. Ale hady a ještěrky, ty ještě ano.
Plánujete zase někdy cestu do Afriky?
Francouzi říkají, že kdo byl jednou v Africe, získá „mal d`Afrique“. Bude se mu stýskat a bude se tam chtít vrátit. Mohu potvrdit, že je to pravda. Jiná otázka ale je, zda to ještě někdy bude možné. Mám rodinu a dlouhodobý pobyt teď nepřichází v úvahu. V každém případě bych ale chtěl pro zemi, kde jsem nechal část svého srdce a která naši pomoc nutně potřebuje, ještě něco udělat. S několika přáteli nyní zakládáme obecně prospěšnou společnost SIRIRI, jejímž úkolem by mělo být shánění finančních prostředků na projekty sloužící k podpoře zdravotnictví a školství v této chudé zemi. Takže uvidíme.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Léto 2006
