Močové infekce představují širokou paletu klinických obrazů a rozdílné přístupy k léčbě. Uvážlivá diagnostika a pečlivé mikrobiologické vyšetření ve svých důsledcích může zabránit nepříjemnému průběhu onemocnění. Záněty močových cest jsou za respiračními infekty na druhém místě mezi infekčními onemocněními v našich zeměpisných končinách. Postihují muže i ženy v různých věkových skupinách s různou frekvencí. U novorozených chlapců a mužů vyššího věku jsou častější v souvislosti s vrozenými anomáliemi a onemocněním močových cest, např. s hyperplazií prostaty. Od předškolního věku až do stáří jsou častější u dívek a žen. V těhotenství jsou dokonce dvakrát častější než u ostatní ženské populace stejného věku.
Příčiny a příznaky zánětů
K rozvoji infekce dochází nejčastěji vzestupem zánětu přes močovou trubici do močového měchýře. Velmi často bývá zdrojem zánětu neléčená vaginóza, tedy infekce v pochvě. Mnohdy u ženy není možné odlišit podle příznaků, odkud infekce vychází a zda je příčinou obtíží zánět močového měchýře nebo podráždění močových cest při zánětu pochvy nebo infekce v rámci STI (sexuálně přenosných infekcí).
Příznaky akutního zánětu měchýře nastupují poměrně rychle, mnohdy se rozvinou během několika hodin. Bolestivé močení, především terminální, pocity nedovyprázdnění měchýře, nepříjemné vnímání oblasti malé pánve a mnohdy viditelná přítomnost krve v moči patří k potížím, které akutně přivádějí postižené do ordinací. Zvýšená teplota k prostému zánětu měchýře nepatří a signalizuje možné komplikace zánětu, především pak možné postižení horních močových cest, zánět pánvičky ledvinné.
Jak se určuje diagnóza?
Stanovení diagnózy nekomplikovaného zánětu nečiní zpravidla obtíže. Obvykle je základem vyšetření kromě klinického nálezu vyšetření moče, především močového sedimentu s nálezem bílých krvinek a bakterií. Nezbytné je mikrobiologické vyšetření moče s průkazem bakteriologického původce a stanovení citlivosti vůči antibiotikům. V případě diagnostických rozpaků doplní lékař ještě kultivaci vaginálního sekretu, případně dalších sekretů nezbytných ke stanovení STI, jako jsou chlamydiové infekce, infekce ureaplazmaty a další široké spektrum bakterií, hub, parazitů či virů. Neléčená nebo nedostatečně léčená infekce má zřetelnou tendenci přecházet do chronické formy onemocnění. Svým průběhem a opakovaným vzplanutím příznaků významně ovlivňují život nemocného. Omezují jeho aktivity pracovní, ale i společenské a sexuální, vedou tak ke zhoršení kvality života. Zatímco nekomplikovanou infekci močových cest zaléčí každý lékař, pacient s recidivujícími obtížemi by měl být v péči urologa.
Léčba
Standardní léčba spočívá v podávání antimikrobiálních přípravků. Protože nástup obtíží bývá prudký, bývá zahajována léčba bez znalosti mikrobiologického vyšetření a teprve následně podle jeho výsledku lékař upraví typ použitého přípravku a dobu léčby. Použití empirické léčby závisí na znalosti výskytu rezistence antibiotik v příslušném regionu, na eventuálních alergiích pacienta a klinickém stavu nemocného. U nekomplikovaného zánětu dolních močových cest upřednostňujeme přípravky ze skupiny nitrofuranů, u těhotných žen vybíráme přípravky, které neovlivní plod. Racionální léčba močových infekcí v těhotenství předchází rozvoji zánětu ledvin a umožňuje správný průběh těhotenství bez zvýšeného rizika pro plod. Součástí léčebného režimu je zvýšení příjmu tekutin. Doporučujeme obvykle čaje, nikoli však urologický čaj, který sám může vést k podráždění močových cest.
U recidivujících infekcí při mírnějším průběhu je možné sáhnout po přípravcích na bázi extraktu z brusinek, které vedou k úpravě obtíží. Součástí léčby je podávání spamolytik, které sice neléčí, ale zmenšují obtíže pacienta.
Nemocným s chronickými obtížemi můžeme ulevit enzymoterapií, mnohdy v kombinaci s antimikrobiálními přípravky. Jinou možností je aplikace léků, které zlepšují imunitní odpověď. Sem patří autovakcíny připravené z bakteriálních kultur, které se opakovaně vyskytují při recidivách zánětů.
MUDr. Michaela Matoušková
Vademecum zdraví Jaro 2007
