Ledviny jsou párovým orgánem, bez něhož člověk žít nedokáže. Ztratí-li jednu, může její funkci převzít druhá, ale přijde-li člověk i o ni, pak už nezbývá nic jiného než dialýza. O tom, co s sebou takový život bez ledvin přináší, ví své i Jozef Nemčík z Prahy.
Jako blesk z čistého nebe
Když si Jozef Nemčík koncem osmdesátých let, tedy v době, kdy se v zemích střední a východní Evropy hroutil komunistický blok, odbýval základní vojenskou službu, netušil, že ještě v této době může být služba na stráži životu nebezpečná. A i kdyby na nějaké nebezpečí na vojně přece pomyslel, ani ve snu by ho nenapadlo, odkud toto nebezpečí hrozí. Nehodu, která změnila celý jeho život, nezpůsobila totiž ani kulka nepřítele, ani nevhodná manipulace se zbraní, ale obyčejné počasí.
Během služby se právě opíral o hromosvod, když v tom udeřil blesk právě do toho hromosvodu, o nějž byl Jozef Nemčík opřený. „V první chvíli to bylo hrozné, prošlo to mnou od pasu dolů, ale přežil jsem a nakonec jsem tomu nepřikládal žádnou větší důležitost,“ vzpomíná dnes Jozef Nemčík na osudný den. A dlouho se skutečně zdálo, že celá nešťastná událost zůstane bez následků. Sotva se totiž v roce 1990 vrátil z vojny, propadl sportu, který rozhodně není pro padavky – karate. Své nové zálibě se věnoval s takovou vervou, že během devadesátých let dokázal v karate získat hnědý pásek, a dokonce se probojoval i na mistrovství republiky. Po celá dlouhá léta tedy nic nenasvědčovalo tomu, že by ho nešťastná událost z vojenské služby mohla nějak poznamenat. Až přišel leden 1998. „Už nějakou dobu jsem dostával při sportování křeče, ale nevěnoval jsem tomu větší pozornost. A pak jsem jednou přišel z práce domů a udělalo se mi hrozně špatně. Vůbec jsem netušil, co by to mohlo být, a už vůbec by mě nenapadlo, že může jít o ledviny,“ vzpomíná dnes Jozef Nemčík. Při vyšetření však lékaři ihned zjistili, že ledviny pana nemčíka jsou velice malé, jakoby scvrklé a že rozhodně nejde o vrozený defekt. Při pátrání po příčině tohoto onemocnění pak lékaři přišli až k onomu inkriminovanému dni na vojenské stráži a záhada byla vysvětlena. Pro Josefa nemčíka se tímto okamžikem začala psát nová kapitola v jeho životě.
Život s dialýzou
Protože obě ledviny byly nefunkční, musel pan nemčík začít docházet na dialýzu. Pro vrcholového sportovce, který byl zvyklý své tělo nijak nešetřit, představovala už sama tato skutečnost psychický šok. To však ještě nevěděl, co taková dialýza obnáší. „Při dialýze se člověku točí hlava, potí se, motá. Během jedné dialýzy, která trvá pět hodin, při nichž jenom ležíte, přijde člověk přibližně o 3 kilogramy váhy,“ říká pan Nemčík, který dnes dochází na dialýzu třikrát týdně, vždy po práci; v pondělí, ve středu a v pátek od 18.30 do 23.30 hodin. „Aby mi ta dlouhá doba lépe uběhla, koukám se třeba na televizi nebo si čtu. Snažím se ale i trochu prospat, protože domů se dostanu až tak hodinu po půlnoci a ráno zase musím do práce,“ doplňuje Jozef Nemčík, který pracuje jako bankovní úředník.
Tak vážné onemocnění, jakým je nefunkčnost obou ledvin, s sebou ovšem přináší i další omezení. „Chodím-li na dialýzu, musím málo pít, maximálně tak 1 litr vody denně. V létě je třeba dobré dát si do úst kostku ledu a cucat ji. Kromě toho musím dodržovat přísnou dietu. Ale s tou je to opačné než u zdravých lidí. Já nesmím ovoce a zeleninu, tedy potraviny, které jsou zdravým lidem tolik doporučovány.“
Omezení, kterým je podroben člověk závislý na dialýze, se však netýkají pouze diet. Je jasné, že člověk, který musí třikrát v týdnu na pět hodin na dialýzu, je silně omezen i v pohybu. Cestovat lze například pouze tam, kde jsou dialyzační střediska. „Manželka se mi směje, že místo na dovolenou jezdíme do nemocnice,“ komentuje to s úsměvem otec dvou dětí, vzápětí však dodává, že situace je dnes pro lidi, kteří potřebují dialýzu, dobrá alespoň v tom smyslu, že dialyzačních středisek je ve vyspělých zemích dost, takže lidé takto postižení cestovat mohou. Sám Jozef Nemčík například často jezdí do Chorvatska.
Jediná naděje: transplantace
Život člověka odkázaného na dialýzu je tedy velice tvrdý, a to jak psychicky, tak i fyzicky. Přitom jedinou naději na lepší budoucnost, tedy na život bez dialýzy, představuje transplantace ledvin. Sám Jozef Nemčík prodělal tuto náročnou operaci ještě v témže roce, co lékaři jeho nemoc objevili, tedy v roce 1998. Nová ledvina mu však vydržela pouhých osm let. V loňském roce přestala fungovat a lékaři mu ji museli odstranit. Ale ani v době, kdy novou ledvinu měl, nefungovala úplně stoprocentně. „Uchytla se mi tak na 70 % a i ta doba, po kterou jsem ji měl, mohla být delší. Dobrá ledvina vydrží tak 12–13 let,“ říká pan Nemčík, který však zatím o opětovné zařazení do transplantačního programu nepožádal. „Do budoucna se chci určitě znovu podrobit transplantaci, ale nyní jsem poměrně krátce po odstranění jedné transplantované ledviny, a tak to chce trochu času. Nakonec už jsem si na tu dialýzu celkem zvykl,“ vysvětluje s úsměvem Jozef Nemčík.
Samuraj musí počítat i se smrtí
Humor a optimistický přístup k životu jsou vůbec vlastnosti, které pana Nemčíka charakterizují. Sám říká, že mu v boji s vážnou nemocí ze všeho nejvíce pomáhá právě karate. Jednak tím, že ho vrcholový sport naučil sebepřemáhání a jednak filozofií, která je s tímto asijským bojovým uměním spojena. „Důležité je mít optimistický přístup k životu a mně osobně strašně pomáhá ta filozofie spojená s karate, která učí vnitřnímu klidu. Na různá nepříjemná vyšetření jsem šel dokonce s tím, že jsem samuraj a že samurajský přístup je takový, že musíte počítat i se smrtí,“ říká Jozef Nemčík.
Důkazem toho, že panu Nemčíkovi životní elán opravdu nechybí, je i skutečnost, že sám pomáhá ostatním lidem trpícím stejným postižením, jako on sám. Protože je to právě sport, který mu dodává síly do boje s vážnou nemocí, stal se předsedou Sportovního klubu transplantovaných a dialyzovaných a pustil se do organizování nejrůznějších sportovních akcí pro takto postižené osoby. A to dokonce i na mezinárodní úrovni. Sám se pochopitelně těchto akcí také aktivně účastní a s pocitem uspokojení říká, že česká výprava vozí z těchto soutěží spousty medailí. Jozef Nemčík je tak typickým příkladem toho, že vítězit nad životem lze i s vážným tělesným handicapem.
Jiří Prinz
Vademecum zdraví Jaro 2007
